Oni a my – my a Oni

Milan Knížák : „Tady u nás jsou totiž jen klany. Klany kulturní, sportovní, politické. Klany kolem medií, herců, zpěváků, kteří se v televizi oslavují nejrůznějšími cenami, točí o sobě třinácté komnaty, nahlížejí si kamerami do bytů a koupelen“.

  Polemizovat s názorem jednoho z hlavních představitelů kultury u nás, se necítím povolána. Jako argumentem pro dělbu společnosti na klany kulturní, sportovní a politické mně ale uvedené příklady nepřesvědčují. Myslím, že jde o to, z jakého uhlu pohledu máte možnost dění vidět. I tak ale musím souhlasit, že jsme společností účelových klanů, v jakési modifikované formě kastovnictví infikované ještě marxistickým třídním bojem, leč v obráceném gardu. Klany vyvolených a blbců kteří to nechtějí pochopit. V podstatě nejde o selekci z nějakých majetkových rozdílů, spíše o funkce a možnosti uplatňovat své zájmy. A tady, bez ohledu zda jde o kulturu či cokoliv jiného, hraje významnou roli nikoliv politika, ale politikaření bez rozdílu barev a cítění a polívčičku si přihřívají pletichařením další v pozadí. Ono také zvonit svazkem klíčů a skandovat že nejsme jako „oni“ a od té doby být všichni andílkové, je dost dobře nereálné. Není divu, že po 21 letech jsme se úspěšně adaptovali do nové společnosti bohužel i s tradičními metodami a jsme všichni „my“.

  Naprosto nepostradatelnou kulisou „akčních situací“ je davová psychóza. Zblbnout lidi natolik, že při šikovném manévrování ještě tleskají.

  V prvních létech dalšího století a tím i nového tisíciletí v šumavském pohraničí v malém horském městečku z pozice zaměstnance muzea v galerii, jsem v jedné z mnoha výstav si plně po letech znovu vychutnala pocit štvance. Šlo o obrazy moderního realismu absolventů AVU UK. V podstatě úžasná mistrovská díla, problém byl v jejich námětech, které měly provokovat. Co by ve velkoměstech bylo přijato s pochopením, na šumavském venkově s povětšině konzervativní turistickou návštěvností, vyvolalo téměř skandální atmosféru. Pochybuji, že to byl úmysl vystavujících umělců, neznali dobře prostředí a přijali od někoho pozvání. Jako jediná fyzicky trvale přítomná jsem byla hromosvodem absurdních konfliktů. Jedněm jsem musela vracet vstupné, druhým čelit poznámkám o buranech se slámou v botách a házením perel sviním. Návštěvní kniha se stala diskusním a značně nevybíravým fórem. Pravidlem bývá, že obdobné situace přilákají konfliktní typy kteří si libují v katarzi svých žlučovitých povah a ač sami by si překousli jazyk kdyby měli načrtnout Myckey Moouse, přišli za mnou až do prodejny s obrazy krajinářů Šumavy a replik renesančního skla kam jsem se před nimi ukryla jako embryo v děloze matky, aby se hystericky řehtali „idiotským malůvkám stromečků“. Regionální noviny, český rozhlas i televize která kupodivu svorně ruku v ruce přijela s bulvárem, měly čím sytit veřejnost. Figurovala v nich i má maličkost jako klasický příklad Anny Proletářky. Zákulisní šarvátky mají obdobný charakter jako v každé válce. Padají bezejmenní pěšáci, aby kapituloval generál a uvolnil židli.

Leonardo da Vinci : „Dobrá díla jsou plodem dobrého charakteru a protože je chvályhodnější příčina než následek, chval více dobrý charakter bez vzdělání než vzdělance bez charakteru“.

  Dostal se mně do rukou almanach současných malířů Šumavy s názvem „Plenéry na Šumavě“, vydaný Správou Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava v roce 2010. O tom, že několikadenní plenéry malířů v periodických intervalech se již po několik sezon po záštitou Správy NP a CHKO Šumavy konají vím, ale byla jsem přesvědčena že nositelem projektu je subjekt, do jehož odborné činnosti výtvarné umění přísluší a partnerem projektu je Správa NP. Teprve z almanachu se dočítám že je jím přímo Správa NP a CHKO Šumava a to od roku 2004, formou sympozií především regionálních malířů na Šumavě, která jsou spojena s malířskými workshopy účastníků. Trochu mě překvapilo, podle jakých parametrů selektuje státní správa národního parku, tedy zcela jiného profesního charakteru, kdo je a kdo není hoden být malířem Šumavy .A ještě více mě udivuje jmenný seznam minulých i současných malířů Šumavy vzniklý s pomocí tam jmenovaných odborníků i přes připuštění, že seznam není kompletní. Desítky výstav malířů šumavských motivů jsou nedocenitelným přínosem pro Šumavu a budiž chvála těm, kteří jejich realizaci podporovali a podporují. Co si však myslet, když v seznamu chybí autoři, kteří reprezentují Šumavu nejen v zahraničí, ale i v autorských a hromadných výstavách, třeba v expoziturách Muzea Šumavy, tedy před očima citovaných odborných poradců. A to díky ředitelce Muzea Šumavy Mgr. Zdeňky Řezníčkové, jejíž manažérská práce by mohla být vzorem pro mnoho jiných. Každému kdo se trochu orientuje ve výtvarném umění je známo, že žádný malíř není šaržistou výhradně se vyjadřujícím ve své tvorbě pouze k jedinému tématu (v tomto případě Šumavě), byť je dobrým krajinářem.

   Rovněž umělecká tvorba většiny umělců bývá mnohem širší, od realismu přes různé historické slohy až k abstrakci, různých technik i motivů. Konečně, tak je tomu ( jak je mi známo ) i u řady účastníků plenérů z almanachu Správy NP a CHKO Šumava. Je trochu zavádějící termín „malíři Šumavy“, neboť šumavskými malíři jsou všichni umělci na Šumavě žijící a tvořící bez ohledu na směr jejich tvorby. Jejich prezentace by ale měla být prioritním zájmem měst a obcí šumavské destinace, tak jak je tomu jinde, příkladně zrovna v sousedním Bavorsku a nikoliv státní správy národního parku.

  Dávat do souvislostí se jmény jako Otakar Nejedlý, Mařák, Navrátil, Kremlička a další veličiny s projekty workshopů , mně nepřipadá příliš vkusné, zato Josef Váchal tam bezesporu patří když konečně o něm veřejnost vědět smí, ale jsou jiní, kteří ze stejných důvodů „ještě objeveni nebyli“ – příkladně otec akad. malíře Ludvíka Kováře, vynikající malíř a grafik.

  Malování v plenéru není zdaleka cizí mnoha umělcům, hodně by jich ale dalo přednost samotě v šumavské krajině. To mně připomíná jednu příhodu, kterou mně vyprávěl Jiří Kubíček. Rozbalil své nádobíčko při okraji vstupu do I.zóny NP, jelikož ale uprostřed sezony bylo i tady dost rušno zvídavými turisty, překročil zakázanou hranici asi o 50 metrů i když se disciplinovaně držel cesty. Maloval asi hodinu když u něho prudce zastavilo auto s mladým párem, muž vystoupil a zhurta spustil že jde o pásmo veřejnosti nepřístupné. Na Kubíčkovu reakci že to ví a respektuje a taky se tak chová, neboť když byl ještě batole v plenkách, on jako lesní inženýr a geodet vyměřoval území NP . „Měl jste říct rovnou, že jste od nás“ konstatoval strážce parku a se slečnou odfrčeli „into“ zakázané území civilistům.

  Úspěšný a žádaný Jiří Kubíček v seznamu pochopitelně chybí. I těch několik dalších které znám a jejichž autorských výstavy i zastoupení ve výstavách hromadných bylo bezpočetně i na centrální Šumavě . Jsou jimi : Černý Josef, Gajerová Františka, Jonová Zuzana, Kafková Jiřina, Kubíček Jiří, Kupka Karel, Nazarská Jindra, Papeš Zdeněk, Roubal Václav, Šerá Růžena, Štejf Stanislav st., Vasi Ludovít, Wiesner Petr.

  V úvodu této statě jsem použila jako motto citát Leonarda da Vinci. Nikoliv náhodně. V jeho době to byla církev, která byla přesvědčena, že nadání je darem od Boha a oni, Bohem pověření pastýři svěřených oveček , aby vedly jejich kroky k jeho velebení.

Iva Sedlářová
Šumavská renesance o.s.

Jirina Kafkova -Alej, akvarel.jpg Petr Wiesner - Lyznici na Sumave, olej platno.jpg Josef Cerny - Idyla, akryl na platne.JPG Stanislaf Stejf st.- Z cyklu Sumava 2, olej na platne.jpg Ludovit Vasi - Pstruhovy potok, olej na platne.jpg Jindra Nazarska - Na pastve, akryl na platne.jpg Iva Sedlarova -Snezny mrak nad Luznym, podmalba na skle, olej.jpg Ruzena Sera - Vchynicko-tetovsky kanal, olej platno.jpg Zdenek Papes -Sumavska zima, olej na platne.jpg Jiri-Kubicek-zima-olej-na-platne.jpg Stanislav Stejf st. z cyklu Sumava 1,olej na platne.jpg Frantiska Gajerova - Zima pod Boubinem, akvarel.jpg Jiri Kubicek - Zima na Sumave, olej na platne.jpg Vaclav Roubal-Otava, olej platno na ramu.jpg Zuzana Jonova -podmalba na skle.jpg Zdenek Papes - Vydra, olej na platne.jpg