Výstava Zbytek ráje

výstava Zbytek ráje Bývali jsme součástí toho světa. Žili jsme v něm a sledovali jeho proměny, dýchali s ním a uctívali ho, nepřeměňovali jsme jej. A nepochybně jsme zažívali stejné porce štěstí a smutku, jako dnes. A kdoví, nebylo-li štěstí více…
Ten svět byla divoká příroda a my byli ještě druhem, který ji neobdělával. Sledovali jsme počasí víc, než zprávy na netu, znali jsme triky jak přežít, jak přejít bažinu, kde přebrodit řeku, kterému zvířeti se vyhnout. Posilovala nás příroda, léčila nás příroda a my umírali v přírodě.

Ale změnili jsme se, je to pouhých pár tisíc let. A změnili jsme to, z čeho jsme se zrodili.
Zůstaly jen ostrovy divoké přírody.
Ostrovy zapomenuté přírody...
Ostrovy pustin..
Ostrovy života, jaký jsme zničili... A stále ničíme.

výstava Zbytek ráje Šumava je už přes dva tisíce let takovým ostrovem. Jednou větším. Jindy zalitým mořem civilizace až k samým vrcholkům. Vlny našich kolonizací sem pronikají, vystoupají jak příboj, sto- dvě stě let se udrží, a pak zas stečou dolů do nížin. Ano, zanechávají za sebou pustinu bez lidí, ale ne prázdnou. Jsou tu stromy, rostliny a zvířata, houby a bakterie, tvorové přeživší v odlehlých místech, kde přečkali lidskou tsunami. Vrací se na místa jim odebraná.
Tak se děje pořád. Prý se už desetkrát na Šumavě změnilo pole v les. Říkají pověsti. A jsou místa, a je jich hodně, která se nikdy polem nestala. A byl-li tu prales,a byl vykácen, zas se vrátil les, zas se vrátily jeho síly, jeho řád, jeho svět...

A tak jsou tu i dnes ostrovy lidmi zapomenutého světa, ve kterých se stromy nebojí lidí, ale zvědavě je osahávají svými rozzářenými dušičkami, jsou tu místa, kde stromy umírají tak, jak umíraly celé generace: na místech, kde vyrostly, spojeni kořeny s hlínou a kamením…

My už nedokážeme vnímat divokou přírodu tak, jako naši dávní předci. Nedokážeme v ní tak žít a potřebujeme k životu divadelní kulisy, které si samy stavíme. A z divoké přírody, naší matky, děláme jen jednu z nich. Tu zastrčenou, vzdálenou, k životu nepotřebnou…

Výstava Zbytek ráje nabízí obrazy - momentky z tohoto zapomenutého a odstrčeného světa. Jsou důkazem, že stará zapomenutá Šumava pořád ještě existuje, že jsou tu s námi její obrazy a scenérie, její tvorové, které jsme si už dávno odvykli vídat, anebo které nedokážeme spatřit, protože Šumavou procházíme či projíždíme v tak velkém spěchu.
Pavel Hubený

Autor je vedoucím odboru CHKO Správy NP a CHKO Šumava a jedním z vystavujících malířů výstavy „Zbytek ráje“. Výstava je zahájena od 17. května a trvá do 31.října t. r. na zámku Vimperk. Otevřeno s výjimkou pondělí od 9.00 do 16.00 hodin.
Nositelem projektu je Šumavská renesance o.s. s partnery ProNationalpark e.V. a Správa NP a CHKO Šumava s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti.

Motto :
Dr.E.Janoušek, popis lesa v Prášilském polesí z roku 1757:“...Lesy jsou vystaveny velkým větrům, které je ničí a že položeny jsou převážně na vysokých chladných a kamenitých svazích, kde sníh zůstává ležet až do svatodušních svátků..Většinu užitu zabraňují velké polomy, močály, kamenité stěny.“..

A v roce 1777:“...V lesích není téměř možná pravidelná těžba..není možno dřevo v místě prodat, též i spousty každoročních polomů zabraňují vniknout hlouběji do lesa. Lze zde, jak dále čteme, spatřiti mnoho zcela odrostlých a velkých stromů, které koření vlastně jen ve starých zcela ztrouchnivělých polomech. Tím ovšem nedosahují vlastní lesní půdy a jsou takto vydávány na zmar všem větrným bouřím. A tak se kupí jeden polom za druhým a vše dělá dojem pustiny bez užitku a kultury..“

Pavel Hubený