Vlastnictví lesů – novověk

Se vznikem vlastnictví lesů (první písemné zmínky z r.1169) se k původním vlastníkům přidávali postupně další. Vedle lesů královských, církevních a šlechtických, přibyly ještě lesy městské, obecní a selské. Z vlastnictví vyplynula potřeba jejich ohraničování, ochrany, péče a prvních plánů.

Šumava S nástupem novověku, v době přechodu 16. století do poloviny 17. století, dochází ke změnám společenských struktur. K rozkladu moci církve, ústupu moci feudálů, vzestupu moci panovníka.
Když v 16.století pokračující kolonizace a rozmach průmyslu měly za následek rozsáhlé holiny a prudké zmenšování zalesněných ploch, nezbývalo jiné východisko, než přikročit k umělému zalesňování, v nárůstu co nejvíce dřevní hmoty. Byly zakládány tzv. výstavky, paseky, kde byly předpěstovány zvláště ty dřeviny, jejich obnova byla žádoucí. Tyto zásahy poprvé, ale nikoliv naposledy, narušily původní zastoupení dřevin z konzumního zájmu.
Doba vyzrálého novověku, kterou datujeme zhruba od druhé poloviny 17.století do 19.století, je dobou převratných změn ve struktuře společnosti, výrobě, způsobů života a uvažování.. Lidská společnost se orientuje na průmysl a zemědělství se přetváří ve výrobní formu. Vznikají statky a velkostatky, mnoho rolníků odchází do měst a stávající se z nich dělníci v rozvíjející se průmyslové výrobě.

Šumava V lesním hospodářství bylo započato s plánovanou těžbou, určování mýtné zralosti, první úkolovou prací. Na mnoha místech, zvláště v blízkých, a tudíž snáze dostupných průmyslovým oblastem, se dříví stávalo nedostatkovou surovinou. I les poblíž splavných řek byl vykácen. Proto se do pozornosti dostávala Šumava.
Hledali se nové, snazší způsoby přepravy vytěženého dřeva z dosud ušetřených a poměrně zachovalých lesů. Na Šumavě v té době docházelo díky vlastnictví lesů některých osvícených šlechtických rodů (zvláště Schwarcenbergů), ke kultivaci přístupu k lesům, a první cílené pěstební činnosti.
Byly činěny i pokusy s cizokrajnými dřevinami, příkladně kaštanem jedlým (experimentovalo se i v živočišných druzích, př. medvídkem mývalem).
Bez ohledu na tyto extravagantní pokusy, se však začalo i s cílevědomým vysazováním listnáčů na některých panstvích, a zakládání smíšených porostů, i když motivace ke změně struktury lesa byla spíše ze zájmu o myslivost, (pro zvěř spárkatou - bukvice, žaludy), než z důvodů pěstební péče o les.

Šumava jelen V 18.století se zájem o myslivost zmenšil, zvěř hladoví a působí velké škody na porostech. V té době proti sobě zcela otevřeně stáli lesníci a myslivci. Znovu dochází ke škodám pastevectvím dobytka v lesních kulturách, vysekávání mlází pro jejich stlání, k vypalování lesů. Nové lesní řády vydané kolem roku 1722 přinesly znovu nápravu, nevhodným hospodařením se však již značně změnila původní správná skladba v lesních porostech, mizel buk a dub a znovu převládalo pěstování čistých porostů smrku a jedlí, v nižších polohách borovic.
V souvislosti s prvním projektem vchynickotetovského kanálu, odkud se mělo plavit dřevo z Prášilska, Zdíkovska a Kašperských Hor, byly provedeny odhady stavu lesů. Bylo shledáno, že převážně se jedná o lesy smrkové (79,2%), smíšených s bukem (10,4%) a jedlí, (10,2%).

Šumava vor V narušených lesích docházelo ke kalamitním situacím způsobených vichřicemi, většinou s následným napadením škůdci. Podle zkoumání letokruhů jedle, Nessbaumer zjistil, že kůrovec se u nás vyskytoval již v letech 1720, 1733, 1748, 1758, 1778, 1793.
Souběžně s rozsahem těžby dříví bylo nutné řešit přibližování a odvoz dříví z lesů (dávno nedostačoval způsob dopravy pomocí koňů a volů a ztráty tehdejším způsobem plavby byly až 50%). Vznikl projekt voroplavby po Vltavě až do Prahy a dopravy polen v lesích po potocích, k tomu přizpůsobených. Současně se na vodách stavěly menší pily, co nejblíže dřevní surovině. Koncem 18.století postavil Ing. Josef Rosenauer podle vlastního projektu dodnes existující schwarcenberský plavební kanál v oblasti Jeleních vrchů, Plechého a Želnavy. Na jeho konci vznikl v Želnavě rozsáhlý sklad dříví, spojený se železnicí a mechanizací.

Schwarcenberský kanál Stavba trvala v rozmezí let 1788 až 1793. Schwarcenberský kanál umožňoval plavbu dříví ze šumavských hvozdů po Dunaji až do Vídně. V prvním roce provozu bylo splaveno 12 000 sáhů, ale později se tu plavilo až 22 000 sáhů ročně. Když se v okolí kanálu vykácely všechny lesy, bylo nutno jej prodloužit až pod Třístoličník a přitom prokopat tunel dlouhý 382 sáhy.
Josef Rosenauer spolu s Ing.Adlerem v letech 1779 až 1800 vybudovali ještě další kanál, zv. vchynickotetovský, dlouhý 14,5 km a umožňující plavbu dříví z prášilských lesů po Otavě a Vltavě do Prahy. Návrh tohoto kanálu předložil r.1795 komisař krajského píseckého úřadu Baierweck

Šumava Šumava se stala zdánlivě nevyčerpatelnou zásobárnou dřeva, objevem finančních zdrojů obchodníků se dřevem, i významnou perspektivou z hlediska těžby i návazných provozů zpracování dřeva pro místní usedlíky.
Na Prášilsku byly nalezeny zbytky porostů starších 200 – 300 let v roce 1825. Následně, v roce 1826 tam byla zřízena pila na zpracování resonančního dřeva.
Nezůstala jedinou pilou pro zpracování tohoto vzácného druhu dřeva. Ozvučené dřevo se zpracovávalo od r.1812 v továrně v Modravě, v roce 1855 byla výroba rezonančních desek přenesena také do Stožce, domácí výroba ozvučeného dřeva se rozšířila v první pol.19.století i do Kvildy a Strážného.
Koncem 80. let 19.století bylo v šumavském pohraničí 77 pil, z toho nejvíce na Prachaticku a Sušicku, v r.1844 byla v Sušici zahájena výstavba továrny na sirky, vznikaly dřevařské školy, výrobny tzv.dřevěného drátu, vrcholu bylo dosaženo v r.1870, kdy drát zpracovávalo 17 továrních podniků. Ještě po 1.světové válce zpracovávaly drát 2 závody (Kašperské Hory, Dlouhá Ves)

Šumava Na přebytcích levného a přístupného dřeva byly založeny další odvětví průmyslu př.chemický (draslárny), papírny atd.
Vývoj další těžby ovlivnila výstavba železnic , poptávka po dříví stále rostla.
Dávno porušená rovnováha struktury lesa měla za následek četné rozsáhlé kalamity s nedozírnými škodami. Známé větrné kalamity v letech 1868 – 1890 téměř celých porostů hlavně ve střední Šumavě, měly za následek takové množství kalamitního dřeva, že se je nepodařilo včas zpracovat a následovala neodvratná návazná kalamita kůrovcová. Pro nedostatek pracovníků byli povoláni dřevorubci z Ukrajiny, Korutan, Tyrol a Dalmácie.
Tato událost se stala dějem románu Karla Klostermanna, "V ráji šumavském".
Spisovatel v něm popisuje tragedii kraje s dosud téměř pralesní kulturou, v němž padla vichrům a následně kůrovci za oběť valná část šumavských velikánů.
Bylo tomu tak však skutečně ?

Šumava Neubírá nic na Klostermannově velikosti literární fikce k umocnění dojmu této přírodní katastrofy. Je však otázkou, zda hlavní příčinou nebyl člověk, od nepaměti vycházející z přesvědčení, že příroda je tu zásadně a pouze pro jeho potřebu a její ovládání je v možnostech jeho rozumových schopností. Skladba šumavských lesů již dávno bylo dílem lidské činnosti.
Příkladem může být i výčet živočišných druhů Šumavy, které se podařilo vyhubit v posledních dvou stoletích :
Šumavský medvěd (1856), rys (1890), vlk (1891), kočka divoká (1958), ale i původní šumavský jelen ( znovu vysazen), zvěř černá (migrací se opět po 2.svět.válce rozšířila), vybití posledního hnízdiště sokola stěhovavého (1962).

Století zkázy

20.století je předznamenáno kontrasty vznikajícího občanského vědomí s podřízeností vrchnosti a církve, sílící postupně v požadavcích osobní svobody, svobody podnikání, různého výkladu sociální spravedlnosti a národní nezávislosti.

Šumava Po zpracování několika miliónů m3 kalamitního dříví v závěrečné třetině 19.století, nastala v oblasti nezaměstnanost, což zapříčinilo odchod nejkvalifikovanějších sil do zahraničí, převážně do Ameriky, Rakouska i jinam. Docházelo k rozšíření starého polaření, tj. obdělávání zemědělských pasek a zakládání dalších nekvalitních osevů obchodním semenem (nepůvodním) smrku nebo borovicí.
Národnostní nepokoje v pohraničí s Německem, umocněné nepříznivými sociálními podmínkami , přispívaly k bezvýchodné situaci. Politické změny, které přinesl převrat v r. 1918, nepřinesly Šumavě v hospodářském ohledu podstatná zlepšení. Značná hospodářská zaostalost zůstala i nadále jejím typickým znakem. Poměry navíc ovlivňoval konkurenční boj mezi českým a německým kapitálem, a celkové národnostní vztahy. Vzhledem k tomu, co následovalo a prakticky přetrvává (s výjimkou několika obcí a míst progresivně a s úspěchem sázejícím na atraktivnost prostředí podnikáním v turismu), k tragickému úpadku došlo až obdobím další světové války a poválečným uspořádáním. Pro srovnání :

pluh Kašperské Hory měly před válkou přes 4.000 obyvatel, reálné gymnázium, průmyslovou dřevařskou školu, čtyři prosperující hotely a 22 restauračních zařízení, řadu drobných živnostníků a samostatných řemeslných profesí - dnes pouhých 1.650 a značnou nezaměstnanost. Hodnotit současnou infrastrukturu, není záměrem tohoto článku. Jenom na Prášilsku zaniklo po válce 32 obcí a usedlostí a stejně tomu bylo i jinde.
Opuštěná sídla se ve vojenském území (centrální Šumava) stala cvičným terčem armády a byla srovnána se zemí. Šumavská tragedie začala okupací v r.1938, kdy následoval exodus české enklávy do vnitrozemí a v letech 1939 až 1945 byly šumavské lesy využívány pro německé válečné účely a hospodářství.

Vertreibung Kašperské Hory měly před válkou přes 4.000 obyvatel, reálné gymnázium, průmyslovou dřevařskou školu, čtyři prosperující hotely a 22 restauračních zařízení, řadu drobných živnostníků a samostatných řemeslných profesí - dnes pouhých 1.650 a značnou nezaměstnanost. Hodnotit současnou infrastrukturu, není záměrem tohoto článku. Jenom na Prášilsku zaniklo po válce 32 obcí a usedlostí a stejně tomu bylo i jinde.
Opuštěná sídla se ve vojenském území (centrální Šumava) stala cvičným terčem armády a byla srovnána se zemí. Šumavská tragedie začala okupací v r.1938, kdy následoval exodus české enklávy do vnitrozemí a v letech 1939 až 1945 byly šumavské lesy využívány pro německé válečné účely a hospodářství.

Šumava Daleko horším proviněním, jak proti novým osídlencům, tak i pro další rozvoj Šumavy, byla následně záměrně potlačovaná profesní odbornost, vzdělanost a rozhled, z důvodů hraničního pásma s kapitalistickým Německem.
100% zaměstnanost byla řešena umělými provozy neefektivní výroby pro výrobu, což v socialistickém kotli nehrajícím si na konkurenceschopnost vlastně žádnou roli nehrálo. Z velké části ( a zcela pochopitelně ) se obživou stalo zelené bohatství – les.
V době budování „lepších zítřků“ bylo strukturální složení lesa z 65% smrku, 18% borovice, 7% buku, 6% jedle, 4% ostatních dřevin. Centrální Šumava byla vojenským pásmem s povolením vstupu na zvláštní povolenku. Lesy byly zestátněny a péčí o ně bylo pověřeno 12 lesních závodů státních lesů, lesů vojenských, st.statků a lesních škol.

katr techn.hospodářských pracovníků různých stupňů řízení lesnického provozu. Vzhledem k vysoce produkčním schopnostem lesa bylo potřeba 1900 lesních dělníků a několik set brigádníků. Oblasti byly obhospodařovány těžkými mechanizačními prostředky. Kácelo se moderními motorovými pilami, odvoz byl prováděn výhradně auty s navijáky, (zvýšenému provozu nestačili stávající lesní cesty) a převážen do moderně vybavených manipulačních skladů. Nekalamitní dříví se většinou zpracovávalo na místních pilách.
Z nejznámějších dřevozpracujících podniků byl dřevokombinát ve Volarech, Jitona, Jihočeské papírny a Solo Sušice.
Moderní metody byly doplňovány vlastními místními zkušenostmi na pokusných plochách ve spolupráci s výzkumnými ústavy.
Pro moderní metody doby je ilustrující následující výňatek ze sborníku vlast. prací o Šumavě, zprávy o hospodaření Lesního závodu Kašperské Hory:
„….. Dobrých výsledků bude dosaženo chemizací. V současné době zabezpečuje chemické postřiky na nežádoucí dřeviny, dále hnojiva a pesticidy jako monopolní dodavatel n.p. Spolana Neratovice. V budoucnu se počítá s použitím ještě účinnějších hnojiv než dosud“. (autor Pavel Rada, 1985).


JZD Ve výčtu socialistických úspěchů nelze opomenout zemědělství. Klimatické, geologické i půdní podmínky novým tvůrcům dějin nebyly překážkou. Bylo konstatováno, že se neliší do té míry, aby byly rozhodujícím činitelem v zemědělské výrobě. Až v roce 1950 se podařilo „konsolidovat“ toto odvětví do státních statků a v rozpětí let do r.1980 bylo postupně přikročeno k delimitaci půdního fondu a veškerá ladem ležící půda zařazena do výrobního procesu jak v rostlinné, tak živočišné výrobě.

Kravín Byly vynaloženy značné finanční prostředky do půdy (meliorace a p.) a k aplikaci vyšších až vysokých dávek průmyslových hnojiv, zejména k výrobě objemné píce na lukách, pastvinách a pícninách. Až na „extrémní vysoké polohy" bylo postupně zvládnuto i využití moderních mechanizačních prostředků.



Bůh buď kraji Karla Klostermanna a Josefa Váchala na dlouhou dobu milostiv…

JZD Stojíme opět na rozcestí dějin s letopočtem 21.století. Kudy a kam povede další směrování Šumavy, posoudí až další generace, ohlédnutím za naší činností. Přejme jim i sami sobě, aby to ohlédnutí bylo radostnější.
Paradoxem současnosti je skutečnost, že likvidační tendence centrální Šumavy bývalého režimu znepřístupněním nejkrásnějších partií, zároveň je uchránily socialistického běsnění a daly tak impuls po změně politického klimatu vzniku největšího a nejpozoruhodnějšího národního parku v Čechách. Je doposud otázkou další rozvoj Šumavy z hlediska jejích obyvatel.

Kravín Zatím s uspokojením konstatujeme, že se k nám po čtyřech stoletích vrátili losi, (z celkového počtu asi 30 kusů v ČR se jich zhruba 15 vyskytuje v okolí Lipna), domácní nově vysazený rys, jehož stopy našli ochránci přírody až u Prahy, u vodních toků se daří vydrám a bobrům a ve znovu průzračných vodách se usídluje rak, prohání se pstruh a dokonce našel cestu zpátky do Čech i losos. Doufejme, že i lidé najdou cestu v soužití s jedinečným prostředím, aniž by prosperita měla za následek jeho zkázu.




V článku byly použity materiály z odborné literatury, Ing.Josefa Nožičky, Jiřího Zálohy a dalších autorů z oboru lesnictví a historie. Účelem textu je seznámení laické veřejnosti s vývojem šumavských lesů z hlediska historie.

Iva Sedlářová