Už se zase bojíme říkat co si myslíme….
Říká se, že žijeme v době, kdy není nikomu nic svaté. Jenže ono se lidstvo v podstatě asi tak moc nezměnilo. Dějiny se hemží egoismem, podfuky, protekcí, podivnými transakcemi, desátkami za loajalitu, výsadami těch co byli zrovna u vesla.
První křesťané byli jako divadelní představení vhazováni do arény coby potrava pro šelmy, o několik století později naopak kacíři končili na hranici, na mučidlech přiznala každá babka že lítala na koštěti na sabat obcovat s ďáblem. Udavači měli vždy desátky za jejich odhalení a privilegia přivřených očí při různých lumpárnách. Pálily se demonstrativně zakázané knihy od středověku až po novodobé dějiny, kradlo se v malém i velkém. Cukr a bič provází dějiny lidstva po věky – nic nového pod sluncem.
A také vědecké polemiky o planetě na které žijeme nejsou žádné novum. Už jistý Galileo musel odvolat mimo jiné, že je kulatá. Teď už dokonce víme, že je při pohledu z vesmíru nejen kulatá ale i krásně modrá a ani trochu zelená. Berte každý plk který je v trendu jako součást bible. Chcete-li si šplhnout, choďte manifestovat, ale pozor na které straně jsou policajti. Stojí-li proti vám, jděte domů, když naopak , tak jásejte, mávejte, zkrátka užijte si to – i když vůbec nerozumíte ani zbla podstatě problematiky. Konečně řečník sám pravděpodobně také ne. O to ale vůbec nejde, jen přijít a souhlasně skandovat aby bylo vidět že lid to chce, lid to žádá. Osvědčená taktika tak zhruba od třicátých let minulého století a mnohem účinnější než poslušnost ze strachu. Již tehdy jistý Dr. Goebbels, genius v umění propagandy, prozradil pravidla úspěchu :
„musíme apelovat na primitivní pudy v masách. Člověk nesmí nikdy vypadnout z dotyku s lidem. Lid je počátkem, středem, i koncem veškerého našeho snažení…“.
Této úspěšné taktiky plnit přání lidu, bylo použito v naší drahé vlasti v roce 1948, co následovalo, trvale poznamenalo nejméně dvě generace. Lze se obávat z úspěšně používaných stejných úspěšných oblbovacích praktik, že i tu třetí.
Názorných příkladů je celá řada. Vůbec to nesouvisí s inteligencí, neboť inteligence bez charakteru jde vždy s dobou, tudíž po větru. Klasickým příkladem v současné době je dění kolem Národního parku Šumava. Nedávno, až z pater nejvyšších našich periodik vyšel článek s názvem „Budovat Národní parky v hospodářských lesích střední Evropy je nesmysl“. Jako doklad autorka se opírá o „historická fakta, že lesnictví bylo prvním projektem v dějinách lidstva aniž tento termín znalo, s pravidlem trvale udržitelného rozvoje. Fungovalo to po staletí i bez zelených ministerstev a lesy byly krásné.“ Dále, hledaje příčinu dnešní katastrofy kůrovcem sežraných lesů NPŠ, nachází jí v nekompetentnosti politiků kteří rozhodují a díky tomu nastupují jako rakovina a mor dotace lesům generující korupci. Za diagnózou přichází adekvátní léčba – „lesy by se měly vrátit do soukromých rukou. A to i ty,které byly např. zkonfiskovány sudetským Němcům. Z celkového množství 1,6 mil. hektarů lesů které stát vlastní, činí celý jeden milion hektarů právě tyto lesy“.
Vida, vida, jak jednoduché řešení. Jen těžko odhadnout co vše je tím myšleno. Nevím, zda to je průlom do tzv. Benešových dekretů a zda Bernd Posselt bude mít radost, nebo výhrady, radostí zaručeně poskočí investoři - respektive náš development počeštěno developeři, což je „cool“! A netroškařme ! Na co Národ sobě, ND, NG – vše do soukromých rukou , vždyť už Harry Jelínek v třicátých letech minulého.století na inzerát „prodám hrad, zn.spěchá“, prodal Karlštejn žvýkačkovému magnátovi Chikelsovi a pražskou tramvajovou linku č. 1 dalšímu investorovi.
My jsme vždy byli papežtější než papež, nedávno jsme vyzývali spojení všech proletářů světa proti shnilému kapitalismu a dnes bychom mohli poučovat svět jak kapitalismus má vypadat . Co na tom, že národních parků je po Evropě 380 a z toho nejstarší příkladně ve Švédsku
(1909 ), Švýcarsku (1914), tedy v době, kdy jsme ještě jako národ vasalsky přihrbeni uctívali rakouskouherského císaře pána. Bylo by zajímavé, co by o našem pojmu kapitalismu soudil třeba agrárník Antonín Švehla, nebo finančník Alois Rašín. Nejen pro tyto citované, ale pro všechny skutečné pravicově smýšlející současníky, i ty dávno zesnulé kterým bylo vše ukradeno a dožili s nálepkou vykořisťovatelů pracujícího lidu, je mi líto, co se dnes prezentuje jako česká pravice. V jednom však s autorkou zmíněného článku lze naprosto souhlasit – jakási duševní porucha zřejmě z enormní vytíženosti našich politiků od úrovně regionální až po státní, jakoby v nich utvrdila pocit že rozumí absolutně všemu daleko lépe než jakýkoliv uznávaný odborník. No a když jim šikovně mířenou propagandou k tomu ještě tleská každý Haškův Pepa Vyskoč, úspěch se dostaví. Ale jaký úspěch a čí ? Zelených hvozdů, ráje turistů bez agresivních sportovních areálů ? Za dob komunistického blaha bylo nepsaným pravidlem „ můžeš žrát, ale nesmíš při tom mlaskat“. V čem kdo vyrostl, v čem byl vychován, tím se stává.
Chápu sice dobře, barvy naší planety jako metaforu – třeba symbol politické mapy a sama ač jsem v tomto smyslu byla zásadně modrá, tento rok mé přesvědčení silně bledne, spektrum té dnešní politické duhy se mi smrskl na šedočernou, v níž jen výstražně zlověstně zase bliká rudá.
Stárnu a blbnu zřejmě, biologický proces, který v určitém věku postihne každého. A tak si listuji ve starých učebnicích dějepisu, přírodopisu a sem tam zabruslím do odborné literatury.
Snad již z učiva základních škol se lze dočíst, že kolonizace probíhala vypalováním celých lesů pro nová pole, jejich popelem byla pohnojena, mlází bylo vysekáváno pro krmení dobytka, jeho pastevectví v lesních kulturách, takže v 16.století již pro rozsáhlé holiny došlo k umělému zalesňování v nárůstu co nejefektivnější dřevní hmoty. Kůrovcové kalamity jsou tak zaznamenány již v roce 1720, 1733, 1748, 1758, 1778, 1793. O následcích větrné kalamity v letech 1868 – 1890 pojednává román Karla Klostermanna „ V ráji šumavském“. V jisté ročence úspěchu socialistického lesnictví jsem se dočetla o úzké spolupráci s n.p. Spolana, chemickém hnojení, leteckém práškování proti nežádoucím dřevinám, o exportu dřevní hmoty do kapitalistické ciziny.
Rovněž se lze dočíst, že zřejmě prvním „zeleným“ představitelem ( po novu tedy
představitelem trvale udržitelného rozvoje ) byl Otec vlasti Karel IV., „ který vida že z kořistného využívání lesů člověkem dochází k situaci, že se nestačí sami obnovovat“, připravil již v roce 1350 zákon k jeho ochraně, který ale bohužel nevešel nikdy v platnost.
Iva Sedlářová