Už se zase bojíme říkat co si myslíme….

Cestou na Knížecí pláně Říká se, že žijeme v době, kdy není nikomu nic svaté. Jenže ono se lidstvo v podstatě asi tak moc nezměnilo. Dějiny se hemží egoismem, podfuky, protekcí, podivnými transakcemi, desátkami za loajalitu, výsadami těch co byli zrovna u vesla.
První křesťané byli jako divadelní představení vhazováni do arény coby potrava pro šelmy, o několik století později naopak kacíři končili na hranici, na mučidlech přiznala každá babka že lítala na koštěti na sabat obcovat s ďáblem. Udavači měli vždy desátky za jejich odhalení a privilegia přivřených očí při různých lumpárnách. Pálily se demonstrativně zakázané knihy od středověku až po novodobé dějiny, kradlo se v malém i velkém. Cukr a bič provází dějiny lidstva po věky – nic nového pod sluncem.
A také vědecké polemiky o planetě na které žijeme nejsou žádné novum. Už jistý Galileo musel odvolat mimo jiné, že je kulatá. Teď už dokonce víme, že je při pohledu z vesmíru nejen kulatá ale i krásně modrá a ani trochu zelená. Berte každý plk který je v trendu jako součást bible. Chcete-li si šplhnout, choďte manifestovat, ale pozor na které straně jsou policajti. Stojí-li proti vám, jděte domů, když naopak , tak jásejte, mávejte, zkrátka užijte si to – i když vůbec nerozumíte ani zbla podstatě problematiky. Konečně řečník sám pravděpodobně také ne. O to ale vůbec nejde, jen přijít a souhlasně skandovat aby bylo vidět že lid to chce, lid to žádá. Osvědčená taktika tak zhruba od třicátých let minulého století a mnohem účinnější než poslušnost ze strachu. Již tehdy jistý Dr. Goebbels, genius v umění propagandy, prozradil pravidla úspěchu :
„musíme apelovat na primitivní pudy v masách. Člověk nesmí nikdy vypadnout z dotyku s lidem. Lid je počátkem, středem, i koncem veškerého našeho snažení…“.

Knížecí pláně Této úspěšné taktiky plnit přání lidu, bylo použito v naší drahé vlasti v roce 1948, co následovalo, trvale poznamenalo nejméně dvě generace. Lze se obávat z úspěšně používaných stejných úspěšných oblbovacích praktik, že i tu třetí.
Názorných příkladů je celá řada. Vůbec to nesouvisí s inteligencí, neboť inteligence bez charakteru jde vždy s dobou, tudíž po větru. Klasickým příkladem v současné době je dění kolem Národního parku Šumava. Nedávno, až z pater nejvyšších našich periodik vyšel článek s názvem „Budovat Národní parky v hospodářských lesích střední Evropy je nesmysl“. Jako doklad autorka se opírá o „historická fakta, že lesnictví bylo prvním projektem v dějinách lidstva aniž tento termín znalo, s pravidlem trvale udržitelného rozvoje. Fungovalo to po staletí i bez zelených ministerstev a lesy byly krásné.“ Dále, hledaje příčinu dnešní katastrofy kůrovcem sežraných lesů NPŠ, nachází jí v nekompetentnosti politiků kteří rozhodují a díky tomu nastupují jako rakovina a mor dotace lesům generující korupci. Za diagnózou přichází adekvátní léčba – „lesy by se měly vrátit do soukromých rukou. A to i ty,které byly např. zkonfiskovány sudetským Němcům. Z celkového množství 1,6 mil. hektarů lesů které stát vlastní, činí celý jeden milion hektarů právě tyto lesy“.

pohled z Černé Lady Vida, vida, jak jednoduché řešení. Jen těžko odhadnout co vše je tím myšleno. Nevím, zda to je průlom do tzv. Benešových dekretů a zda Bernd Posselt bude mít radost, nebo výhrady, radostí zaručeně poskočí investoři - respektive náš development počeštěno developeři, což je „cool“! A netroškařme ! Na co Národ sobě, ND, NG – vše do soukromých rukou , vždyť už Harry Jelínek v třicátých letech minulého.století na inzerát „prodám hrad, zn.spěchá“, prodal Karlštejn žvýkačkovému magnátovi Chikelsovi a pražskou tramvajovou linku č. 1 dalšímu investorovi.
My jsme vždy byli papežtější než papež, nedávno jsme vyzývali spojení všech proletářů světa proti shnilému kapitalismu a dnes bychom mohli poučovat svět jak kapitalismus má vypadat . Co na tom, že národních parků je po Evropě 380 a z toho nejstarší příkladně ve Švédsku
(1909 ), Švýcarsku (1914), tedy v době, kdy jsme ještě jako národ vasalsky přihrbeni uctívali rakouskouherského císaře pána. Bylo by zajímavé, co by o našem pojmu kapitalismu soudil třeba agrárník Antonín Švehla, nebo finančník Alois Rašín. Nejen pro tyto citované, ale pro všechny skutečné pravicově smýšlející současníky, i ty dávno zesnulé kterým bylo vše ukradeno a dožili s nálepkou vykořisťovatelů pracujícího lidu, je mi líto, co se dnes prezentuje jako česká pravice. V jednom však s autorkou zmíněného článku lze naprosto souhlasit – jakási duševní porucha zřejmě z enormní vytíženosti našich politiků od úrovně regionální až po státní, jakoby v nich utvrdila pocit že rozumí absolutně všemu daleko lépe než jakýkoliv uznávaný odborník. No a když jim šikovně mířenou propagandou k tomu ještě tleská každý Haškův Pepa Vyskoč, úspěch se dostaví. Ale jaký úspěch a čí ? Zelených hvozdů, ráje turistů bez agresivních sportovních areálů ? Za dob komunistického blaha bylo nepsaným pravidlem „ můžeš žrát, ale nesmíš při tom mlaskat“. V čem kdo vyrostl, v čem byl vychován, tím se stává.

parcela Chápu sice dobře, barvy naší planety jako metaforu – třeba symbol politické mapy a sama ač jsem v tomto smyslu byla zásadně modrá, tento rok mé přesvědčení silně bledne, spektrum té dnešní politické duhy se mi smrskl na šedočernou, v níž jen výstražně zlověstně zase bliká rudá.
Stárnu a blbnu zřejmě, biologický proces, který v určitém věku postihne každého. A tak si listuji ve starých učebnicích dějepisu, přírodopisu a sem tam zabruslím do odborné literatury.
Snad již z učiva základních škol se lze dočíst, že kolonizace probíhala vypalováním celých lesů pro nová pole, jejich popelem byla pohnojena, mlází bylo vysekáváno pro krmení dobytka, jeho pastevectví v lesních kulturách, takže v 16.století již pro rozsáhlé holiny došlo k umělému zalesňování v nárůstu co nejefektivnější dřevní hmoty. Kůrovcové kalamity jsou tak zaznamenány již v roce 1720, 1733, 1748, 1758, 1778, 1793. O následcích větrné kalamity v letech 1868 – 1890 pojednává román Karla Klostermanna „ V ráji šumavském“. V jisté ročence úspěchu socialistického lesnictví jsem se dočetla o úzké spolupráci s n.p. Spolana, chemickém hnojení, leteckém práškování proti nežádoucím dřevinám, o exportu dřevní hmoty do kapitalistické ciziny.
Rovněž se lze dočíst, že zřejmě prvním „zeleným“ představitelem ( po novu tedy
představitelem trvale udržitelného rozvoje ) byl Otec vlasti Karel IV., „ který vida že z kořistného využívání lesů člověkem dochází k situaci, že se nestačí sami obnovovat“, připravil již v roce 1350 zákon k jeho ochraně, který ale bohužel nevešel nikdy v platnost.

Iva Sedlářová