PROČ !

ENERGIT Proč jako výkřik – nikoliv otázka. Ano, jistě by šlo formulovat jako otázka, ale potom každé proč musí mít své protože. Tudíž důvody proč tomu tak je. Důvody proč tomu je tak a ne jinak, existují vždycky a stojí za povšimnutí, že nejvíce je těch, co ohnivě obhajují že něco nejde. A protože moje „protože“ je zásadně opačného charakteru, leč nechci vyvolávat konfliktní situace, bude o místě kde to jde a kupodivu překvapivě výborně.
Vždycky jsem tvrdila a jsem skálopevně přesvědčena, že není velkých a malých měst, jen velcí a malí lidé. V dnešní hurá době, kdy i v kultuře v hromadě laciných třpytivých tretek velmi často až hrůzně nevkusných se těžko hledá skutečný kulturní poklad, často nezbývá, než se za ním vydat daleko za humna.

Tak jsem se vydala 13. dubna do Písku, na znovu oživlou kapelu Energit z Prahy. Písek je starobylé ryze české město a na každém kroku je patrná hrdost, úcta a nebojím se říct dnes vysmívané vlastenectví. Spousta vzorně udržovaných sgrafit na domech a mně píchlo u srdce nad osudem bývalé lékárny v Sušici, zpustlé, dříve přirozené dominanty Sušice, která se stala zřejmě pro svou polohu výhodným stavebním pozemkem až její stav dozraje na demolici a uvolní místo pro další objekt potravinového řetězce kde se bude nakupovat „hezky česky“ – jak zní příkladně reklama Pennymarketu.
Leč vraťme se ke sgrafitům píseckým. Od vzorně udržovaných zbytků renesančních až po alegorie z historie Písku, které podle jedenácti návrhů Mikoláše Alše vytvořil dnes bohužel zapomenutý malíř Josef Bosáček, zdobí dnešní hotel Otava. Samotný hotel, původně hotel Dvořáček postavený v roce 1899, i dnes překvapuje nadčasovým interiérem. V první třetině 20.století v hotelu sídlila věhlasná mezinárodní houslová škola Otakara Ševčíka. Písecké ulice nesou jména českých spisovatelů, muzikantů, malířů a dalších osobností ( ale oni tam skutečně přebývali ). Zeleň četných udržovaných parků plných zákoutí s lavičkami a dětskými koutky nese výrazně známky odborné zahradní architektury a na české poměry je všude vzorná čistota. Zvyklá na intenzivní hnojení všech veřejných prostor domácími mazlíčky, jsem uvažovala zda v Písku nemají vyšlechtěnou psí rasu bez řítních otvorů.
Dokonce jsem začala pochybovat, zda jsme cestou nepřekročili nějaké časové rozhraní a nenacházíme se někde v minulosti  prvorepublikové doby, kdy ministerským předsedou nebyl Petr Nečas ale agrárník Antonín Švehla a ministrem financí nebyl Miroslav Kalousek ale Alois Rašín. Tudíž v době, kdy u nás byl ranný kapitalismus bez marxistického poznatku, že se jedná o vykořisťování člověka člověkem. Nemějme to současným politikům za zlé, vždyť co se v mládí naučíš, v čem vyrůstáš, přijmeš a není divu, že i aplikuješ v praxi .

Největším uměním je nehrát…

Konečně se dostávám k meritu důvodu mé návštěvy Písku - koncert Energitu . Sice se opět nabízí doplněk k nadpisu největší umění je nehrát (si na něco co nejsem), ale nechám to bez dodatku.
Koncert se konal v Divadelní kavárně divadla Fráni Šrámka. Koncertní sál má kapacitu zhruba pro 100 posluchačů s malým zázemím, kde dostanete široký výběr nealkoholických nápojů, kávy, čaje a piva. Na první pohled jde o prosperující podnik se stálou klientelou fajnšmekrů dobré hudby a nebylo třeba fondů EU na vybudování multikulturního nákladného zařízení, kde se konají občasné účelové přednášky a konference zřizovatele a sem tam se vyškrábne nějaká ta kultura připomínající hospodyni před výplatou, která vyluxuje mrazák s ledničkou aby spíchla rodině nedělní oběd.
Těsně před koncertem, se sál naplnil k prasknutí a po jeho skončení se muselo dvakrát přidávat.
Na plakátu v průčelí byl pod jmény interpretů dodatek „věnováno Vláďovi Padrůňkovi“. Skupina Energit vyrostla v komunistickém Československu v roce 1972 jako vzdor úrovně i přístupu k interpretaci kvalitní rockové hudby a po necelém roce jí byla činnost zakázána. Část kapely přijala „velkorysou“ nabídku státních orgánů k inscenovanému útěku do zahraničí v režii státní bezpečnosti, část kapely přešla na jazzrock, který kupodivu komunistickým cenzorům nepřipadal nebezpečným amerikanismem. Asi proto, že se mimo jiné nezpívá, ale hlavně proto, že tomu vůbec nerozuměli. Zpěvák Ivan Khunt ( 1947 – 2002 ) a baskytarista Vladimír Padrůněk
( 1952 – 1991 ), průkopníci hudebního žánru který byl nežádoucím pro image radostného socialistického mládí, svůj osudový kalich dopíjeli v zapomenutí i po politických změnách konce století.
Dnešní Energit je seskupení legend kvalitní profesionální rockové hudby. Hlava kapely je Luboš Andršt, baskytarista Vladimír Guma Kulhánek, bicí Jiří Zelenka, varhany a zpěv Jan Holeček.
A oním příslovím že největším uměním je nehrát, se důsledně řídí. Znamená totiž dokonalé aranžmá, cit pro výsledný efekt skladby, akceptování frekvencí jednotlivých nástrojů a zvláště vytváření prostoru pro jednotlivé interpretace.
Výsledkem je potom, že zvukař nerajtuje po mixážním pultu v jakési retuši koncertující skupiny sólistů.
Energit je dokonale sehraná a vzájemně se respektující kapela špičkových rockerů, ale teprve ona ukázněnost z nich dělá profesionální slupinu, která posluchače vyprovokuje v tým stejně naladěných , v bezprostředním kontaktu s kapelou.

Iva Sedlářová
Šumavská renesance o.s.

IMG_6547 (1).jpg IMG_6550 (1).jpg IMG_6540 (1).jpg IMG_6562 (1).jpg IMG_6521 (1).jpg IMG_6530 (1).jpg IMG_6523 (1).jpg IMG_6572 (1).jpg IMG_6526 (2) (1).jpg IMG_6607 (1).jpg IMG_6608 (1).jpg