Podmalby - lidové obrázky na skle

Malba na skle se řadí k nejstarším technikám zušlechťování skla. Jednou ze základních forem je technika malby za studena, na spodní rubové straně skla. Ze způsobu technologie vychází i termín „podmalby“. Nejčetnější skupinu představují obrázky vytvořené ryze malířskými technikami, pestré malby na barevném pozadí.

Srdce Ježíšovo Kvilda  2. čtvrtina 19.stol. Svébytná kulturní technika se v 15.a 16. stol. rozšířila ze severní Itálie do Evropy prostřednictvím klášterů pod názvem benátské sklo.
Za vlády Rudolfa II., kdy technika podmalby prožívá v Evropě velký rozkvět, se stává jedním z center tohoto výtvarného projevu Praha.
K zlidovění, převzetí této techniky lidovými tvůrci, dochází kolem poloviny 18.století, kde na tento proces mělo vliv několik faktorů – zlevnění výroby skla a tím i dostupnost pro širší vrstvy obyvatelstva i postupné zlepšování ekonomického postavení venkova, tedy i zvýšené poptávce po náboženských a výzdobných předmětech.
Výrobní střediska ležela především v pohraničních oblastech, na Šumavě a v Bavorském lese, po Domažlicko až Chebsko, na severu Čech př.okolí Nového Boru, Č.Kamenice, Skalice až po Jablonecko. Každá z oblastí vytvářela svůj specifický styl.

 Loučení Krista s Pannou Marií Kvilda, počátek 19. století Rozvoj výroby měl návaznost na organizovaný prodej. Trhy, jarmarky, (Kvilda), i podomním obchodem – krosnáři či hauzírníci.
Lidová malba na skle navazuje na malířství slohové a tvorbu řemeslných malířů na skle, jejichž výrobky nacházely odběratele ve vyšším společenském prostředí. Zatímco k tvůrcům z okruhu slohové malby na skle náleželi mnohdy velmi talentovaní malíři, kteří tvůrčím způsobem dokázali přizpůsobit podněty soudobého umění technice podmalby, byl okruh malby řemeslné doménou méně talentovaných jedinců, pro které výroba podmaleb znamenala opakované, neinvenční zpracování zvolených témat. Oba okruhy malířství se však vyznačují technicky náročnější malbou, snahou po co nejdokonalejším vystižení objemů, proporcí lidského těla či iluze prostoru. Svým charakterem se blíží dalším druhům výtvarného projevu, např.olejomalbám na plátně.

 Panna Marie Kvilda, poč.19. století Oproti tomu lidovým obrázkům přičítali jejich vlastníci celou řadu mimoestetických funkcí.
Jejich tvůrci upouštějí od znázornění perspektivy, typické je narušení proporcí některých partií lidských těl zvýrazněním (především hlavy a rukou).
Rovněž barevnost je odlišná, oproštěná od valérů a jemných polotónů, se postupem vývoje projasňuje a zvýrazňuje a mnohdy dospívá až k sytým, nelomeným barevným tónům.
Vývoj tradiční lidové malby na skle se v podstatě uzavírá koncem 19.století.

Svatý Linhart Kvilda, poč. 19. století V současné době však toto tradiční umění znovu ožívá, jako řada dalších uměleckých odvětví. Díla tvůrců jsou však určena pro jiný odběratelský okruh, z jiných pohnutek a rovněž plní funkce odlišné od tradičních obrázků na skle.
Nejvýznamnějším reprezentantem současných insitních autorů, kteří si vytvořili svůj vlastní osobitý styl byl JuDr.Václav Hrabánek z Kašperských Hor, jehož díla jsou zastoupena v řadě českých i zahraničních sbírek.
Někteří další autoři zcela upouštějí od tématiky náboženského charakteru, ikonografií, či alegorických výjevů. Objevují se obrázky krajin, či motivy ptáků, motýlů , květin i detailů listů či rákosu. Veskrze však tvořených původní technologií, obráceným postupem malby, se zrcadlovým obrácením hotového výrobku, se zatěžujícím faktorem možnosti dodatečných korektur.
Výsledná fáze obrázku musí proto vycházet z představivosti, bez možnosti následné improvizace.

Výňatky z publikace PhDr.Luboše Kafky
Lidové obrázky na skle z jižních a západních Čech.


(foto Ing. Miloslav Boháček)