LIDÉ KTERÉ POTKÁVÁME.

Ludvík Kovář Akademický malíř, grafik, návrhář uměleckého skla a designer, autor řady pamětních medailí a cen, které byly realizovány. Příkladně designu souprav olovnatého křišťálu pro Mezinárodní veletrh ve Frankfurtu nad Mohanem, ceny pro nejlepší ekonomy světa FORUM 1995, poháru pro nejlepší hráče na MS v hokeji, daru České republiky malajskému králi, a mnoha dalších. Svou obrazovou tvorbu představil mimo Čechy i v dalších zemích – Německu, USA (New York City), v muzeu tapiserií na Taiwanu. Dlouhá cesta od učeliště skláren Bohemia v Poděbradech, uměleckou sklářskou průmyslovku až k VŠ uměleckoprůmyslové v atelieru profesorů Libenského a Kopeckého pro kluka ze Žichovic, který přišel na svět v Sušici a dostal jméno Ludvík.
Ludvík Kovář, v příštím roce padesátník. Věk, kdy člověk začíná bilancovat nad dosavadním životem. Pojďme chvíli rozjímat s ním.

Co bylo tvým nejsilnějším motivem od dětství pro pozdější volbu povolání?

Tak toho, co mne ovlivnilo, bylo víc. Předně moji rodiče a prarodiče. Jeden můj děda byl zahradníkem v Žichovicích a jak to u zahradníka bývá, všude voněly produkty zahrady,jablka, okurky jako cepy, kvítí všech druhů a barev, cestičky mezi záhony plných slaměnek, tulipánů, karafiátů, šťavnatých lusků plných hrášků atd. A na Dušičky vonělo chvojí, neb děda dělal na prodej věnečky na hroby. A stály tam koše plné těch slaměnek. V jednom bílé v druhém červené , třetím žluté a pak ty nejkrásnější dvoubarevné. A do toho někdy voněla barva, kterou děda tisknul stuhy s nápisem vzpomínáme. A pamatuji si, že to písmeno V bylo tuze pěkné. A nakonec se to cukrovalo bronzem, aby se to lesklo jako zlaté. No bylo toho hodně. Navíc děda řezal loutky (dodnes jsou v Žichovicích uschovány)Měli jsme dřevěného hada, byl zelenej a sám se kroutil. A když bylo jaro dělal proutěné košíky , proutěná křesla a stoličky. Vjemů z mého dětství bylo tolik, že by to na knihu vyšlo. Pamatuji se na vážené pány malíře, kteří chodili vyzvednout tátu k nám domů a poté se všichni vydali hledat motiv. Rozdělali štafle na pole u lesa a už tvořili. Poté se vrátili rozložili svá díla a horlivě diskutovali o tom, co se komu líbí a proč. Velkým obdivovatelem byla i moje maminka. Táta se poté dal na grafiku a myslím, že v amatérských podmínkách dosáhl profesionální úrovně, kterou dodnes nikdo plně nedocenil. Když jsem končil ZDŠ v Rábí měl jsem za sebou nějaké ocenění z dětských výtvarných soutěží a tak jsem se rozhodoval co bych chtěl dělat a táta se mnou navštívil pana Součka z Annína . Tam jsem viděl jak krásné věci dělají ve sklárně a jak to místo opět krásně voní dřevěnýma hoblinkama a sklem a jak pan mistr Souček krásně maluje a brousí, dodnes si pamatuji plochou vázu s hlubokými řezy poskládanými do nádherného třpytícího se květu , tak jsem doma prohlásil, že tohle chci taky dělat. Tím bylo rozhodnuto a šup do učiliště skláren Bohemia Poděbrady. No a tak jsem se stal sklářem.

Říká se, že každý je strůjcem svého osudu, ale zdaleka to není pravda. Zmiňuješ výtvarné nadání svého otce a jeho tvorbu, s povzdechem jejího nedocenění ani dnes. Byla to ztracená generace. Dětství prožité za světové války a po ní dlouhé období, kdy byl rozhodující jiný talent.
Žiješ v domě plném tvých a otcových obrazů, skleněných plastik, mozaiky, linorytů, kreseb a grafik. Není čas tuto dvougenerační kolekci představit veřejnosti?

Ale já nic neskrývám. Z výčtu výstav na kterých jsem se podílel a samostatných výstav je zřejmé, že to co jsem udělal dobrého jsem vystavil. Navíc těžiště mé tvorby je průmyslové návrhářství a to že sklárny a nyní i textilní továrny, vyrábí můj design je dostatečným využitím mojí tvorby. Nemám potřebu se vším co udělám hned chodit na vývěsní štíty. A co se týče mého otce, tak tam by to chtělo spíše vydat soubor díla formou monografie. A to je věcí veřejného zájmu. Navíc jsem si jist, že mnoho lidí v Pošumaví dělá nádherné věci a mám upřímnou radost, když vidím jak mnozí vkusně upravují své domy, jak se lesknou nové střechy, fasády a jsou dobře obdělaná pole atd.
Na každém je, aby dělal svou práci co možná nejlépe a s láskou a takováto práce se pak chválí sama.

Poslední věta odpovědi vypovídá , že jsi na dnešní dobu laskavý idealista. Dobrá práce se už dávno nechválí sama. Průmyslové návrhářství je ti bližší než volná tvorba ? Kde je ti nejlépe, kde se cítíš být sám sebou?

Vše na světě má mít své místo. Pravdou je, že veškeré studium se točilo okolo průmyslu a skla. Tady jsem si osvojil znalosti technologie a dnes říkám, že jestli jsem se něco naučil, tak je to znalost sklářské profese. Ale ono to s těmi sklárnami není dnes zrovna růžové a navíc na Šumavě skoro všechny zanikly. Nedávno jsem míjel vždy mnou obdivovaný obchod se sklem v Ludwigstalu u Zwieslu a byl prázdný, zrušený. Tato skutečnost mne velmi mrzí. Ale k otázce. Jsou určité principy, které se dají aplikovat do vytváření designu v širokém spektru. Např. že dekor by měl být součástí tvaru a z něho vycházet ...atd. Takže se snažím i když zrovna nedělám vázu, navrhovat taková řešení, která by byla prospěšná jak výrobku tak uživateli a v neposledním případě akceptovatelná trhem. Co se volné tvorby týče, tak ta mne také velice baví, leč dní v roce kdy si mohu dovolit luxus se několik dní za sebou věnovat nějakému objektu, nebo obrazům, zas tolik není. A tak se snažím dělat to co je zrovna možné, dobré a žádoucí. A ne vždy jde o výtvarničinu. Třeba jsem 8 let učil děti vnímat svět barevněji a hravěji.

Slavná doba šumavského sklářství pozvolna zaniká už od počátku dvacátého století. Úpadek zájmu o umělecké sklářství je ale mnohem širšího charakteru, i v zahraničí, v kurzu je levné čínské a polské užitkové sklo. Čemu to přičítáš?

Hybnou silou světa jsou peníze. Umění bylo vždy služkou mocných anebo živořilo. Těch osvícených mecenášů zas tolik není a tak proč by si měl člověk kupovat broušenou , ručně dělanou skleničku za 200 Kč , když skoro tu samou lisovanou může koupit za 30 Kč. Je to věc priorit peněz a trhu. Samozřejmě, že se najdou kupci luxusního zboží, ale ty velké továrny neuživí. Ale to je otázka ekonomická a já nejsem ekonom. Ale co se týče šumavských skláren, ty přestaly vyrábět ze stejných důvodů, neb vytápění pecí dřevem, bylo nesrovnatelně nákladnější, než uhlím, neřku-li generátorovým plynem, který měly k dispozici sklárny v severních Čechách. Mne na tom mrzí jen ta věc, že spousta sklářů, brusičů, malířů, rytců a dalších sklářských profesí se musí omezit na své malé dílničky a bojovat o přežití a další půjdou pracovat do jiných odvětví ekonomiky a tím se z naší země vytrácí něco z našeho bohatství, neb ti mladí už to nebudou chtít dělat. A jestli jsme jako Česká republika něco uměli, tak to kromě hokeje a jiných věcí bylo i české sklo. Čeští sklářští výtvarníci stáli na světové špičce výtvarného světa. Jména Libenský, Brychtová, Roubíček, Smrčková, Harcuba, Karel, Zámečníková, Exnar, Novák, Bílek, Šuhájek, Rybák,Volráb,Vízner a mnoho dalších, jsou zařazena mezi prestižní světové galerie. A tento jedinečný fenomén měl vliv i na produkci našeho průmyslu, kdy vznikaly pozoruhodné projekty a výrobky. Třeba umělecká sympozia v Novém Boru byla celosvětově obsazovanou akcí, kde průmysl umožnil výtvarníkům využít po celý týden výrobní kapacitu sklárny. Vznikaly různorodé přístupy a technologické zajímavosti a pokusy, ale výsledkem byla nádherná výstava skleněných děl.

Negativa konzumní společnosti. Žijeme rychleji, přejímáme a přizpůsobujeme se, nemáme čas se ohlížet, spěcháme.
Tebou líčený epitaft českého sklářství není výjimkou. Zmínil jsi, že jsi 8 let vyučoval výtvarnou výchovu dětí. Smysl pro umění odsunuje výtvarnou výuku do dobrovolných mimoškolních aktivit, v povinném předmětu je okrajovou záležitostí. Není povinností vychovávat vnímavou příští generaci s vkusem a pro umění skutečné a opravdové?

No to je jistě potřeba, ale ono to má opět širší souvislosti.A ty se nazývají kultura, jako celek. Tzn.že do této kategorie patří kultura stolování, chování na veřejnosti, politická kultura, hudební a literární díla, ale i kultura prodeje, projevu atd. A tady narážíme na několik zádrhelů a tím hlavním jsou sdělovací prostředky. Ty v podstatné míře ovlivňují vkus, jazyk, modu a kulturní dění.Mohou se učitelé snažit vysvětlovat jakési výtvarné počiny a aktivitu tvorby, vnímání krásna a uvědomění slušnosti a estetična, když to v dětské dušičce převálcuje vulgární televizní film ? A tady jsme u známé pravdy, že rodina je základ státu. Jestliže v rodině bude mít dítě zázemí a bude vychováno k aktivitě, bude to jen přínos. Pokud výchovu bude suplovat televize tak s tím učitel moc neudělá. Přesto si myslím, že práce na tomto poli je prospěšná a potřebná a fandím všem, kdo to pro naše děti dělají.

Vše souvisí se vším a tak i navozuje další otázku. Tvá obrazová tvorba hýří barevností, na první pohled masivně tvrdá. Stačí se ale zadívat hlouběji a hovoří o citovém zaujetí v poezii mnohem výmluvnější a originálnější než sladká romantika realistů. Je obraz částí osobnosti autora ? Kdy je obraz prázdný a němý?

U obrazu jde tak trochu o odhalování duše. Vnímavý pozorovatel vyčte z toho, co kdo namaloval i jisté charakterové rysy. Prázdný obraz, nebo němý obraz myslím neexistuje, pokud jde o originál. Každý vypráví o svém tvůrci a je v tom naprosto nekompromisní. Ne nadarmo jsou na principu podvědomé tvorby vymyšleny některé psychologické testy. No a já jsem holt Kovář. Sice nebuším do kovadliny, ale charakter této práce je mi blízký a milý. Je na to přísloví : kuj železo dokud je žhavé. Takovýto řemeslník musí za poměrně krátkou dobu zpracovat celkem hrubou silou kus rozžhaveného železa do podoby něčeho až jemného. Viděl jsem kované růže, brouky, dekorativní mříže. Stejně tak sklo musí projít ohněm, ale pak má tu vlastnost, že je nepoměrně křehčí než kov a vyžaduje až něžný přístup, aby se nerozbilo a zároveň poměrně hrubou sílu, pokavad se z něj má odbrousit hmota, neb je tvrdé a těžké. No a na pomezí tohoto se pohybuji a snad je to i v těch obrazech.

Osobnost Šumavy zpovídala Iva Sedlářová

S obrazovou tvorbou Ludvíka Kováře se setkáte od 17. května do 31.října na zámku ve Vimperku v tématické výstavě „Zbytek ráje“ spolu s dalšími výtvarníky, kterou pro vás připravuje Šumavská renesance o.s. se svými partnery. Jeho autorskou výstavu z průřezu dosavadní tvorby, pro vás chystá Šumavská renesance o.s. a Muzeum Šumavy, v Sušici, od 3.července do 31. srpna.

Tvorba Ludvíka Kováře



ukázky:

ukázka z tvorby Ludvíka Kováře

ukázka z tvorby Ludvíka Kováře

ukázka z tvorby Ludvíka Kováře

ukázka z tvorby Ludvíka Kováře