KRÁSNÝ HLED, JE NA TEN BOŽÍ SVĚT.

„I tento způsob léta zdál se být poněkud zvláštní.“

V podstatě se toto konstatování ani tak netýká počasí. S tím se tak trochu počítá, že je vrtkavé. Stávalo se a stává, že v únoru je teplo které probudí keře k předčasnému květenství, v dubnu vykvetou ovocné stromy aby v květnu vše pomrzlo, kroupy pomlátily, vítr vyvrátil z kořenů a v červenci přívalové deště vyplavily lidem domovy. Příkladně abnormální sucho v roce 1947 způsobilo u nás téměř hladomor a nebýt sýpek Sovětského svazu bratrsky se s námi dělícími o zrno pro náš chléb vezdejší - kdoví. Ale také od té doby s písní na rtech jsme poroučeli větru a dešti, napravujíce chyby hloupé přírody, až Jožin z bažin se hroutil oprávněným strachem.

Byly to časy, kdy všichni jsme si byli rovni a svorní a sem tam s nějakými extrémisty si dovedli poradit. Pravda je ovšem taková, že bavit se o počasí bylo jediné bezpečné téma, kde nehrozilo obvinění z rozvracení republiky.

Dnes je vše naprosto obráceně. Horká půda je bez ohledu na roční období na naší politické scéně. Člověk se nestačí divit, co všechno dřímalo pod pokličkou naší úspěšné, půl století trvající cesty beztřídního společenství. Kolik máme pravověrných konzervativců, liberálů, socialistů, do nejmenších detailů schopných se fundovaně nejen vyjádřit ke každé problematice, ale také jí řešit. V podstatě politickým tématem je vše, jen naše postavení lidu v jehož prospěch se vše koná, zůstalo neměnné. Až se nabízí paralela se starověkým Římem, kdy moudří nahoře věděli, že spokojenému lidu postačí chléb a hry. I shodně naši představení sdílí opovržení k vědním oborům, které zpochybňují všemohoucnost lidstva, takovéto Sókratésovo „vím, že nic nevím“ za něž byl tenkrát odsouzen k sebevraždě sklenkou bolehlavu pro kažení mládeže.

Dnes je u nás trochu ošemetné naopak diskutovat o počasí, protože se můžete byť nechtě, nešikovně zamotat do globálního oteplování planety a budete šířit utopii. Lid podle not které má k dispozici ví, že je to nesmysl, naše planeta je v pohledu z vesmíru blankytně modrá a v periodických intervalech je informován i o stavu naší krajiny z kontrolních vyhlídkových letů politických špiček. Pokrok to značný oproti práškovacím letadlům z výšky hubících nežádoucí dřeviny v době minulé. Také jsme poučeni, že věda je řemeslem jako každé jiné, s přínosem pro lidstvo tu více, tu méně užitečné. „Vím, že nic nevím“ lze říkat ale beztrestně sám o sobě, i když budete všeobecně za debila. Málokomu totiž dojde, jaká moudrost je v přiznání, že vše může být úplně jinak než jsem schopen pochopit a lidský život příliš krátký abych mohl dospět k názoru že jsem všeznalec.

Já, s vědomím že za debila budu, přiznávám, že mnohdy nerozumím, nevím a nechápu. Moudrá nejsem, to jediné vím určitě. Snad právě proto řadu věcí nechápu.
Příkladně proč u nás je politická scéna dramatičtější než v jiných státech s vyspělou demokracií, kolbištěm nesmiřitelných rivalů, až se obávám že světu pro smích a jen ve vztahu v péči o krajinu panuje vzácná shoda. Rovněž asi proto nechápu, jak je možné, že v oné kdysi zatracované západní civilizaci jsou místa, kde si příroda dělá po dlouhá desetiletí co chce a oni jsou na to dokonce hrdí, mění se politické garnitury ale v tomto směru se nemění nic, protože to zřejmě vůbec není v zorném poli, či kompetenci politiků.

U nás aby se třásl o místo i vrátný na MŽP. Šlapaje po svých, ať již vyhlášeným letoviskem středních Čech, po úzké vyšlapané cestičce po břehu řeky lemované kopřivami, bršlicí a bezinkami, ( vegetací libující si v lidské společnosti ), sem tam s ušlapaným tábořištěm plným odhozených pet lahví a jiných odpadků, nebo v šetrně a odborně probíraném šumavském hospodářském lese mezi kolejišti místy připomínajícími oranici, musím myslet na to, že to z výšky stejně musí být krásně zelené. I když je to trochu farizejské, neboť v politickém dresu zelená zrovna módní není a já se přiznám, že ho taky nenosím a nosit nehodlám. Tak – a teď snad abych šla hledat kde roste bolehlav.

Iva Sedlářová
Šumavská renesance o.s.