Kolonizace lesů – od starověku po středověk

Šumava Jen v hrubých rysech lze načrtnout obraz naší krajiny v nejstarších dobách jejího vývoje, která by bez svých lesů nebyla tou, kterou vnímáme jako jedinečnou. Ze sporých archeologických nálezů, pylových analýz rašelin, pozůstatku dřeva a rostlin ukládaných ve vrstvách po tisíciletí, lze jen usuzovat vývoj našich lesů. Doby ledové vytvořily krajinu bezlesou, tundrovitého charakteru, s nízkým křovinatým porostem vrbin a bříz, jen na zvláště chráněných místech se udržely některé druhy dřevin, pozůstatky předcházejícího teplejšího klimatu.
Podmínky k rozšíření lesů charakteru (složení) jaké známe my, začaly vlivem teplejšího klimatu, a kolem roku 8000 – 5000 př.n.l. již byla krajina zalesněna dle polohy, složení půdy a dalšími vlivy, jilmy, borovicemi, dubem, lípou, jedlí, lískou, habrem, stále více se uplatňujícím smrkem a pozvolna se rozšiřujícím bukem…

Přišel člověk. A člověk potřeboval ke svému životu zemědělskou půdu, pastviny pro svůj dobytek, teplo vydávající oheň, dřevo pro svá obydlí, nástroje pro svou činnost.

Media silva (2. až 12.století n.l.)

Řecký geograf Ptolemaios z 2.pol.2. stol n.l., píše o Hercynském lese, pokrývajícím jižní hranice Čech a Moravy a lese zvaném Luna a dále o Sudetech, které měly tvořit severní hranici Čech, o pohoří Askiburgion, představujícím pohraniční pásmo od Krkonoš po Jeseníky.

  kníže Oldřich se setkává s Prokopem  jako poustevníkem při lovu roku 1030 I podle zprávy Tacitova spisu „Germania“ byly středoevropské krajiny nepřístupné pro hrozné pralesy a bažiny.
Kosmas (zemřel 1125) poznal při svých častých cestách pomezní hvozd a podává obdobná svědectví, že ještě za jeho časů byla pohraniční horstva pokryta téměř neporušenými lesy, které zasahovaly hluboko do Čech i sousedních zemí. Proto se o zemských hranicích nezřídka zdůrazňovalo, že jdou středem pomezního hvozdu (media silva). Zelený ochranný val vnitrozemí byl promísen pomezními hrady. V jižních a západních Čechách to byly hrady Chýnov, Netolice, Doudleby, Volyně a Tachov a tak si můžeme snadno udělat představu o hloubce pomezních pralesů. Stezkami přes tato území trvala cesta několik dnů.

Kolonizace lesní půdy (13.století n.l.)

Šumava Až do konce 12.století se osídlování naších zemí soustřeďovalo ponejvíce na oblasti bezlesé, málo zalesněné a v krajinách lesnatých a horských to byly do polovice 12.století pouze místa v okolí obchodních cest s obydlími strážců, ustanovených k zajištění bezpečnosti kupců.
Kolonizaci lesní půdy u nás ve větším rozměru započaly v druhé polovině 12.století kláštery.
Ačkoliv zakládání nových vsí na lesní půdě podporovali též panovníci a zúčastnila se ho také šlechta, přece jen nejstarší doklady o vyklučování lesní půdy se týkají právě kolonizace klášterní. Souvisí to s okolnostmi, že kláštery byly založeny v odlehlých lesnatých krajinách, jiné dostaly celé lesní újezdy, aby je přeměnily na zemědělskou půdu.

Šumava pramenů shromáždit a zdokumentovat výskyt lesů v našich zemích a srovnat je s nynějším stavem. Rovněž kvalitu lesních porostů, odolnost proti škůdcům i regenerační schopnost.
Další kolonizační ruch přišel mnohem progresivněji ve 13. a 14.století lenním zřízením.
Podle jeho zásad veškerá neosazená půda, tedy i všechny lesy bez pána, patřila panovníkovi. Ten odměňoval půdou kromě kostelů a klášterů i některé šlechtice za vojenskou pomoc, nebo za úřední i jiné služby.
Ti pak, stejně jako obdarované církevní instituce, ve snaze zajistit si stálý a pravidelný zdroj příjmů, dávali lesní půdu podle zvláštní, o tom sepsané zákupní smlouvy do emfyteutického vlastnictví kolonistům, kteří jim za to byli povinni odvádět peněžitou činži. Provedením tohoto úkolu byl pověřen tak zvaný lokátor, jenž z přelidněného vnitrozemí nebo z ciziny přiváděl nové usedlíky a na lány rozděloval půdu určenou k vyklučení a přeměny lesa na pole, louky a pastviny.

Šumava Odměnou za to dostával desátý lán, rychtářskou hodnost, nebo i krčmu, mlýn, či jiné výhody.
Osídlenci nevykáceli lesy najednou. Začínali od potoků, kde si postavili stavení a postupovali nahoru podle svahů, rozšiřováním polí a pastvin.
Když potřebovali dříví na stavbu svých obydlí a hospodářských budov i na zhotovení nářadí, či na palivo, rubali přidělené lesy sekerou. Když si však chtěli opatřit větší plochy pro zemědělství, ulehčovali si práci nejjednodušším způsobem – les spálili a popelem pohnojili nově získanou ornou půdu.
Někdy úmyslně lesní porosty likvidovali pomalu tak, že do lesů pouštěli dobytek na pastvu. Tím les řídl, neboť mlází bylo zničeno pasoucími se stády.

Doly a hutě (14. a 15.století n.l.)

Šumava továrna Ještě ve 14.století se pokračovalo ve vyklučování lesů ve středočeské oblasti, kde již nebyl nadbytek lesů. Ve středním Polabí padlo mnoho lesů za oběť kutnohorským dolům a z důvodů nedostatku se dříví začalo dovážet, či plavit (1363 uděleno privilegium Kolínským – práva pro sklady dříví při Labi).
I v horských oblastech Šumavy poznamenala důlní činnost rychle se měnící prostředí obrovským nárůstem potřeby stavebního a palivového dříví pro osazenstvo dolů, hutí a hamrů, pekáren, pivovarů a spotřeba stoupala úměrně se vzrůstajícím rozsahem těchto montánních podniků.

Šumava sklárna Nelze pochybovat o tom, že dřevorubci, kteří káceli dříví pro potřeby dolů, nikterak nešetřili ani lesy ani dříví. Rovněž horníci, usazení v místech odříznutých od možností pravidelného zásobování, snažili se postarat o vlastní obživu zakládáním políček a pastvin pro dobytek. Tak se neustále zvětšoval rozsah odlesněné půdy a uvážíme-li, že v hornatých krajích bylo nutno mnohem déle úhořit než v úrodných rovinách, bylo nutno výměru vyklučenin při tehdejším extenzívním hospodářství neustále zvětšovat.
Na kašperskohorsku již několik století se rýžovalo zlato na Otavě a jejích přítocích. Hlubinná těžba byla v největším rozkvětu začátkem 14.století, roku 1426 bylo na Horách Kašperských 37 dolů. Stříbro, olovo a cín se těžily ve Velharticích a Horách Matky Boží, železo, jak už vyplývá z názvu obce – v Železné Rudě. Dalším významným průmyslovým odvětvím bylo sklářství. Nejstarší zprávy jsou z roku 1359 z Vimperska. Ovšem řada dalších zůstává bez historické dokumentace, neboť se jednalo o dřevěné boudy, postavené přímo v lese tak, aby potřebné palivo pro tavbu skla bylo co nejblíže. Po vytěžení okolí, se skláři přemístili jinam.

Péče o lesy za Karla IV.

Hustost a dřivie divná vysokost ve mnohývh krajích světa slavně jest oznámena

Smrk Ačkoliv se za dob Karlových o stavu českých lesů zdůrazňovalo, že jsou husté, vysoké jakosti dříví, bystrému postřehu Karlovu neušlo, že lesy jsou "vyrubané, vykopané a některé vyorané". Uvědomuje si význam lesů, dal okolo r.1350 připravit v návrhu svého zákoníku, zvaného „Maiestat Carolina", též přísná ustanovení na ochranu lesů. V královských hvozdech se lovčím a hajným zakazuje pod trestem ztráty pravé ruky kácet dříví mimo souše a vývraty, loupání lesní kůry, těm, kteří by vezli či plavili ukradené dřevo. Těm, kteří by způsobili lesní požár : "ohněm až do skonání života pálení".
Píseckým povolil 14.července 1348 z důvodů vyhoření, v okolních královských lesích na místech vykázaných hajným kácet břízy, olše, i osiky, ale z jiných dřevin pouze "drva uschlá neb samoschly".

Šumava Netušený rozvoj celého hospodářství za doby Karlovy však pohlcoval stále vzrůstající spotřebu dříví na stavby nových měst, kostelů, osad, pro úpravu komunikací, zakládání rybníků, vinohradů, skláren, pro rozvíjející se četná řemesla dřevozpracujícího charakteru.
Proto není překvapující, že krátce po jeho smrti došlo k vydání prvního lesního řádu u nás. Podle něho nesměl nikdo kácet stavební dříví bez vědomí a svolení lesníka. Pokud tamější sedláci odevzdali lesní dávky (pravděpodobně lesní oves) si mohli nakácet stavební dříví a všechno suché i syrové dříví ležící na zemi. Rovněž byl povolen prodej listnatého dříví, s výjimkou dubů a lip (tyto dřeviny chráněny z důvodů včelařství).
K novému vyklučování lesů došlo v druhé polovině 15.století, a proces, jemuž padlo za oběť velmi mnoho lesů, trval až do třicetileté války. V 16.století již přikračuje vrchnost k vlastnímu lesnímu podnikání. To už je ale historie jiná, patřící do epochy novověku.



V článku čerpáno z odborných a historických materiálů, jeho určení je v seznámení laické veřejnosti s nepříliš známou historií vývoje lesa a nakládání s ním.

Iva Sedlářová