Proroctví


V dobách velice dávných, v zemi kterou Bůh ponechal jako zbytek ráje, sedělo kolem ohně několik mužů. Seděli mlčky, zadumaně, sem tam některý z nich povstal aby přihodil kus dřeva na oheň. V tichu bylo slyšet jen jeho praskání. Nebylo to ale ticho němé, bylo sdílné, vřelé a přátelské. To až v dobách mnohem a mnohem pozdějších bylo potřeba slov k dorozumívání a často falešných a neupřímných, neboť slovo se stalo zákeřnou zbraní.

Šumava - foto Petr Ježek Jeden z mužů kolem ohně, dávno už ne mladý, ale ještě nikoliv stařec, prstem maloval soustředěně do písku před sebou podivné ornamenty. Hlavou se mu honil sen z minulé noci. Jako by k němu promlouval, nikoliv však slovy, duch kraje a poručil mu, aby ze zlatého písku horských bystřin odlil sponu, ale nikoliv takovou, jakou se spíná roucho, ale takovou, která uzavírá či otevírá cestu ke štěstí.
Nevěděl proč, ale věděl že musí a s ranním rozbřeskem se pustil do díla. Nevěděl jak, ale jakoby mocná síla tvořila za něho. Chladivé prameny vydaly svůj zlatý poklad, šumící hvozdy formovaly jemné ornamenty, horská táhlá krajina mohutný a souměrný tvar.

blatouchy Nevěděl co stvořil, ale byl si vědom významu mnohem hlubšího než krásný šperk. Věděl, že pokud lidské dovednosti, schopnosti, fantazie a tvořivost budou v harmonii s tímto krajem, bude se dařit všemu co budou konat. Pokud se však zpronevěří tomuto zákonu, stíhat je bude neštěstí a zmar a každou kapkou prolité krve bratra, kterou vsákne zem, zhořkne vše co se v ní urodí, uschnou lesy, vyschnou studny a stejnou zkázou bude postižen i lid tím nejhorším co jej může postihnout - ztrátou rozumu.
Plynula léta a proroctví se naplňovalo a naplňuje dodnes. Ona podivná spona stvořená dávným předkem, je prý vlastně zlatým klíčem k Šumavě ukrytým pod základy hradu Rabí, který je důstojnou, monumentální bránou do ztraceného ráje.