Proč kolem Rabí lesní plody větší než jinde


Inu to je proto, že okolní lesy mají svou tajemnou zahradnici, která od jara do zimy v noci pečuje o všechno maliní, ostružiní a lesní jahodníky kolem cest, zbavuje je uschlých výhonů, hmyzu a zalévá vlastními slzami. Spatřit jí může jen malé dítě a stává se, že děti vypravují, jak je v lese dovedla za ruku neznámá paní na paseku plnou velkých zralých jahod.

Krčma Proto není divu, že také pod hradem Rabí, kde byla křižovatka cest z různých míst se sbíhající jak pavučina, takový šenk stával. A byl proslaven svým pivem šenkýřem vařeným i chutnou zvěřinou a žitnými plackami, chystanými šenkýřkou. Stávalo se, že nebylo místa na lavicích u hrubého stolu a šenkýř nestačil hosty obsluhovat. Také pro vlastní klid od neustále hudrající šenkýřky na úmorné živobytí a loupání v zádech, najal až odkudsi od Horažďovic dcerku chudé vdovy podruhyně, jako pomocnici.
Barča, jak se ona ani ne sedmnáctiletá dívčina jmenovala, byla jako lusk, ztepilé postavy, černého jiskrného oka, temperamentu na rozdávání. Hned jí bylo všude plno, barevná suknice povlávala mezi hosty a každou chvíli bylo slyšet trylkující smích. Není divu, že žádný z pocestných z ní nespustil oka a nejednomu z místních chasníků zlomila srdce. Zvláště jediný syn bohatého sedláka ze Žichovic se stal denním hostem šenku a chvíli co chvíli podržel Barčinu suknici, přitáhl jí k sobě a vášnivě jí něco špital do ouška.
Šenkýřka, která zprvu s povděkem přijala pomocnici, nelibě nesla mlsné pohledy hostů spíše patřících Barče, než jejím kulinářským specialitám a s nechutí vypozorovala i zájem o dívčiny vnady vlastního muže.
I stalo, co se stát muselo. Z ničehož nic Barčin smích přestával šenkem znít, nohy jí ztěžkly a po vsi se začalo šuškat, že je samodruhá. Do ctitelů jako když střelí, každý uhýbal očima a místní muži míjeli šenk velkou oklikou v obavách, aby Barča na ně neukázala prstem, že oni jsou příčinou jejího mateřství. Všeobecně ale se soudilo, že otcem jejího dítěte je buď synek žichovického statkáře, nebo sám šenkýř. To už bylo na šenkýřku trochu moc a tak jednoho dne se Barča již s viditelným útěžkem ocitla na ulici.
Ujali se jí na hradě, kde vypomáhala v prádelně s černým prádlem čeledníku. Těžká dřina s mokrými hadry a neustálé máchání ve studené vodě podlomilo její zdraví natolik, že sotva porodila, zanedlouho skonala na souchotě. Zůstal po ní sirotek, chlapec černých očí po mámě, ze soucitu hradní čeledi vychováván jak se dalo. Pravdou je, že více obdržel kopanců než krajíců chleba a tak není rovněž divu, že utekl a potuloval se krajem, živě se jak se dalo, nejčastěji drobnými krádežemi, či žebráním. Jak rostl, kolem úst jej hyzdil trvalý úsměšek a z černých očí sršela nenávist ke světu, který jej odvrhl.

Sibenice I stalo se opět to, co se stát asi muselo. Zanedlouho okolními vesnicemi i mezi karavanami kupců se začal šířit strach z lupičské bandy, která přepadávala kupce, vypalovala stavení, kradla skot a nešetřila na životě nikoho, kdo se postavil na odpor. Vůdce lapků byl ještě jinoch, dlouhé černé hřívy z hustých kadeří a černého uhrančivého pohledu. Na koho prý upřel zrak, ten věděl, že je s ním amen. Protože nešetřil nikoho, ani vlastní kumpány, neměl kolem sebe ani jednu spřízněnou duši, jen nepřátele a pokud s ním setrvávali, bylo pouze z důvodů zištných – nemalých výtěžků z lupů. Proto bylo jen otázkou času, kdy na jeho hlavu bude vypsána odměna, která bude výnosnější než loupež. Stalo se – a zrada na sebe nenechala dlouho čekat.

Barčin syn byl lapen, po právu odsouzen a veřejně popraven pověšením za hrdlo.
Spravedlnost chodí někdy cestami podivnými. Ona podivná noční zahradnice je Barčin duch, který nenalezl posmrtný klid a svou mateřskou péči vynahrazuje všem dětem. Proto jsou v okolí Rabí jahody, maliny a ostružiny nejen největší, ale také nejsladší a byliny tak léčivé, že čaj z nich chutná jak pohlazení matčiny dlaně.