Legendy vystoupily s dětmi ze Sušice v hudební události českého rocku

Bývalí členové legendární skupiny FLAMENGO vystoupili se Sušickým dětským sborem v hudební události českého rocku.
Vzpomínkový koncert „Stále dál“ se uskutečnil v hvězdném obsazení legendárních rockerů v podobě bývalých členů skupiny FLAMENGO (Pavel Fořt, Jaroslav Erno Šedivý, Vladimír Guma Kulhánek a legendární skupiny ENERGIT (Luboš Andršt, Jaroslav Erno Šedivý). Celý program byl doplněn o významné hosty.

Koncert se konal v klubu ROXY ( Praha ) 1.3. 2006 v 19.00 hod.

Ivan Khunt Vzpomínkové session nestorů české rockové scény první poloviny sedmdesátých let minulého století věnované památce zesnulých velkých postav tehdejšího hudebního nebe, doplní významní hosté a Sušický dětský sbor pod vedením sbormistra Josefa Baierla.
Zpěvák Ivan Khunt (1947–2002), baskytarista Vladimír Padrůněk (1952–1991) i producent a textař Hynek Žalčík se zapsali nesmazatelně do paměti svých současníků a jejich muzika oslovuje i současnou generaci. Průkopníci hudebního žánru který byl nežádoucí pro image radostného socialistického mládí, svůj osudový kalich (bohužel) dopíjeli v zapomenutí i po politických změnách konce století.
Přesto a nebo snad právě proto, je jejich projev vzdorovitě optimistický a tak je také prezentován, jako poselství a odkaz, symbolizující skladbou „Stále dál“ (z alba „Kuře v hodinkách“).

Vladimír Padrůněk Sušický dětský sbor vystupující v úvodu (hlavní části koncertu) a kompozičně netradičně pojatém závěru koncertu, v kontextu s jeho mottem zastává velmi důležitou úlohu. Přejímá pomyslnou štafetu nejmladší generací. Pro společné vystoupení jsou skladby upraveny netradičně, oproštěním od klasických rockových postupů, v nových možnostech a směrech určených mladým lidem.
Volba malých sušických zpěváčků koresponduje s celkovým záměrem. Předně proto, že si nezadají v interpretační úrovni s mediálně známými obdobnými sbory. Stereotypní fixace na obecně známé, reklamně zavedené soubory je přenosem dob minulých a mnohdy diskriminační pro podporu nových talentů. Tento úkaz nesouvisí pouze s hudebními produkcemi, ale ovlivňuje spektrum kulturní sféry obecně.
Elitářství mnohdy až k absurdnosti umocněné (byť třeba nezáměrně) mediální pozorností, je vysoce kontraproduktivní pro rozvíjení aktivního kulturního života. Ohlédneme-li se v historii mnohem vzdálenější, zjistíme intenzivnější, barvitější a víceúčelové zapojení širších vrstev do společensko-kulturního dění. Profesionalita výjimečných talentů byla tak přijímána odspodu a nikoliv diktátem shora.

skupina Energit zleva: I.Khunt, J.E.Šedivý, V.Padrůněk, L.Andršt Bohužel pro generace druhé poloviny dvacátého století (k nimž patří většinou i žijící interpreti vzpomínkového koncertu) platila zcela jiná pravidla. Kulturní dění bylo cezené přes filtr politické ideologie a ve sterilní úpravě předkládáno veřejnosti, od které se očekávala jen vděčná konzumace.
Kultura byla dávkována jako medikament psychologa, formujícího nový lidský dav do unifikace naprosto shodného smýšlení. Co se líbit muselo (a nelíbilo se), či co se líbit nesmělo (a líbilo se), bylo nejen s využitím široké medializace odsouzeno, ale i po zásluze postihováno až uplatněním trestního práva.
Dodnes někteří (najednou) demokratičtí mesiáši zkoušejí naroubovat inovovanou reprízu na dnešní poměry.

Předprodej vstupenek se konal v síti Ticketstream, bližší informace na http://www.roxy.cz

plakát

plakát

UKÁZKY:
Já a dým (LP1., 54", 317 kB)
Doky, vlaky, hlad a boty (LP1., 39", 233 kB)


Šumavská renesance.o.s.
Iva Sedlářová

Byl to zážitek! (ke koncertu "Stále dál")

Byl to zážitek! Byla první slova návštěvníků po Vzpomínkovém koncertu Stále dál. Nesmlouvavým aplausem sušická omladina SDS (Šumavský dětský sbor) musela v šatně opět z kabátů a Kuře v hodinkách v tomto novém originálním aranžmá mělo hned první reprízu. A určitě nikoliv poslední.

Trochu z historie

SDS, Jan Holeček a Libor Barto Přemysl Černý, který si ze svého působení v Mahagonu přivedl spoluhráče Františka Francla (kytara), Pavla Fořta (doprovodná kytara) a Eduarda Vrška (klávesy).
Doplnil je Jiří Čížek (basová kytara) a zpěváci Petr Novák, Viktor Sodoma a Pavel Sedláček. Chlapecky podmanivé písně Petra Nováka „ Já budu chodit po špičkách“ a „Povídej“ souzněly s tehdejším cítěním teenagerů a vynesly skupinu na rozhlasové hitparádě Houpačka na nejvyšší pozici.
Personální změny a zvláště časté střídání u mikrofonu komplikovalo skupině hledání vyhraněného stylu, což se zvláště projevilo u zpěváka Karla Kahovce( který nahradil Viktora Sodomu), ve střídání s Petrem Novákem, příkladně v kontrastu Kahovcovy novinky „Paní v černém“ s nejsilnějším Novákovým hitem „Náhrobní kámen“,( písně roku 1967 podle ankety Zlatý slavík na singlu s pořadovým číslem 3 ), a další Novákovy skladby „Džbán“, nazpívané Pavlem Sedláčkem.

Pavel Fořt - el. kytara, Erno Šedivý Libor Barto - příčná flétna S odchodem Petra Nováka v roce 1967, přes úspěchy v zahraničí se na domácí hudební scéně Flamengo propadá i přes umocnění hráčské zdatnosti usednutím Jar.Erno Šedivého za bicí. Zásadně z důvodů výběru repertoáru převzatých rhytmandbluesových a soulových hitů. I to byl jeden z důvodů, proč se Flamengo rozloučilo s Karlem Kahovcem v lednu 1969 a na další angažmá do SRN odjíždělo již s Ivanem Khuntem, zpívajícím vsedě u hammondek. Ve Frankfurtu nad Mohanem se k Flamengu připojila Angličanka Joan Duggan, která silně ovlivnila příklon Flamenga k bluesovému repertoáru.
Nejlepší doba skupiny měla teprve přijít a přišla na Beatových Vánocích v pražské Lucerně s materiálem , který v následujícím roce vyšel na LP Kuře v hodinkách, mnohými odborníky považovaném za vůbec nejlepší album české rockové historie. Normalizační epocha učinila konec nadějím mnoha talentům - i rockerům.

Stále dál?

Erno Šedivý - bicí Po úspěchu v Roxy 1.března, s hlavou plnou dalších překvapujících novinek chystají rockové celebrity pokračování nejen ex-Flamenga a Energitu, ale současně i nové skupiny O.M.D.B. což má být část původního Energitu doplněna dvěma Američany. Na dotaz co ona zkratka znamená nám její autor Erno Šedivý sdělil, že : „Over dead my body =Přes mou mrtvolu“. Tento poněkud nezvyklý název pro rockery má své významové opodstatnění. Je to Ernova reakce na žádost StB, aby Energit byl rozpuštěn. Odpověď vždy distinguovaných pánů v civilu byla, že se to lehce může stát. Po celá léta následné emigrace v USA se Erno utvrzoval v přesvědčení, že se jednou vrátí a založí kapelu tohoto jména.
Zdá se to neuvěřitelné?
Z obdobných zkušeností vím, že tyto metody byly zcela běžné. Já s mou tehdy dvouletou dcerou jsme měly být náhodnou obětí další dopravní nehody, pokud můj otec nepřestane soudně vymáhat potrestání komunistického prominenta, který v opilém stavu přejel mého bratra. Otec nemohl ani přestat, ani pokračovat a tak raději umřel. Ovšem americká část skupiny to pochopit nemůže, a někteří naši slzící spoluobčané zbožně u kolotočů naslouchající kdysi slavné spartakiádní hity, rovněž ne. Odpusť jim Můj Dobrý Bože…

První dojmy ze Vzpomínkového koncertu Stále dál 1.3.2006 v pražském Roxy klubu spoluorganizátorů koncertu :

Cesta až ze Zwieslu stála za ten zážitek. Rockové klání bylo velmi zdařilé, každý milovník dobrého rocku si přišel na své. Byly zastoupeny různé nuance tvrdosti tvrdý-tvrdší-nejtvrdší. Ačkoliv se to odvíjelo opačně.
Sešli se excelentní hudebníci !. Vyvrcholením byla samozřejmě formace „přežilých Flamengáčů a Energitčáků“ s vysoce motivovaným minitělesem sušického juniorského pěveckého sboru a vokalistou Honzou Holečkem. Vynikající doprovod flétny ( jistě potomek Yana Andersona z Jethro Tull), profesionální bicí, sólová i basová kytara. Širokospektrální vokál suveréně obstával v hudebním průřezu, který měl připomenout právě onu inkriminovanou dobu, dobu ve které k dotyčným aktérům přicházely inspirace, motivace a touhy z druhé, nedostupné strany svobodné části za železnou oponou.
Jen tak STÁLE DÁL !

I.F. czechpoint Bayern Zwiesel

Přestože jsem byl několikrát na zkoušce sušických dětí ke koncertu Stále dál, přesto mě překvapila jejich profesionální jistota v interpretaci žánru, který byl pro ně nový. Jejich vokální projev byl maximálně uvolněný a přirozený. Měl jsem i jisté obavy z vlivu prostředí ROXY na jejich psychiku. Sušický dětský sbor vystupoval v samotné závěrečné části koncertu a mohla se projevit únava. Ale sbor byl perfektní. Výhodou ( se kterou jsme počítali) je zkušenost sboru v interpretaci á kapelově, s velkým citem pod vedením maximálního profesionála, sbormistra Josefa Baierla.
Konečně – až na jednu kapelu mně imponovaly výkony všech. Oceňuji především způsob uctění památky H. Žalčíka, I. Khunta a Vl . Padrůňka. Můj obdiv patří i neskrývané pokoře interpretů k hudbě samé. Právě pokoru nejvíc postrádám u mladých, začínajících muzikantů.
Zastávám ale názor, že pro rockové koncerty typu „Stále dál“ není Roxy klub odpovídajícím prostředím, atmosféra komornějšího typu by ještě umocnila umělecky profesionální výkon, jaký je interprety podáván. Možností je mnoho, vždy bude záležet i na spektru potencionálního publika.
Nepřekvapilo by mne, kdyby někdo v nejbližší době měl snahu o kopírování unikátního projektu. Občanské sdružení Šumavská renesance které se podílelo na realizaci koncertu zvláště zapojením Sušického dětského sboru pro tendenční i budoucí projekty s rockery ex Flamenga, jako právnický subjekt autorská práva již ošetřilo smluvně.


P.H. Šumavská renesance o.s.

Flamengo Jaroslav Erno Šedivý - bicí

Flamengo Jan Holeček - zpěv, varhany

Flamengo Vladimír Guma Kulhánek - basskytara

Z galerie zapomenutých - to byl Vladimír Padrůněk (ke koncertu "Stále dál")

Padrunek TO BYL VLADIMÍR PADRUNĚK Bylo, nebylo. Na úsvitě dějin naší pop music, kdy u nás pívaly "Lišky" na dobrou noc a čtveřice:"Malásek chladil spálený bobek", trhala city všech žen, objevila se zde řada hudebníků, kteří však přes jistou speologickou činnost svých starších kolegů (lezení do soudružských konečníků), nikdy nedostali sebemenší šanci zkonfrontovat své umění se světem. Myslím tím se světem Led Zeppelin popř. Deep Purple nikoliv světem Alá Pugačeva....
Mezi jednoho z nejtalentovanějších, který byl schopen se rovnat se " světem" prvním patřil baskytarista Vladimír Padrůněk. Vladimír Padrůněk se narodil 17.2 1952 v Praze.
Na svou první baskytaru začal hrát někdy ve čtrnácti letech a to jako absolvent 1. cyklu LŠU oboru housle. V jeho šestnácti letech však přichází rok 1968, který se stal počátkem všech perzekucí, které od té doby na něho padaly jako lavina. Byly to perzekuce hlavně kvůli otci, který byl právě do roku 1968 politicky vysoce činný a v době normalizace odsouzen k "odsřelu".
Do své první významnější kapely Exit, kde působil mezi lety 69-70, přichází Vladimír již jako výrazná osobnost a setkává se zde zároveň poprvé také s L. Andrštem a posléze se S. Jandou.

Jazz Q vzestupu tohoto fenomenálního baskytaristy, a to zvláště poté co přichází do Jazz Q Praha, do skupiny, kterou si dnešní protagonista investičního fondu Trend, později přejmenoval na Jazz Q M. Kratochvíla. S Jazz Q Praha natáčí V. Padrůněk v jednom roce, kterým byl 1973 dvě vynikající alba - Pozorovatelna a Symbiosis, kde se vedle dokonalých basových partů představuje také jako výtečný skladatel (Trifid, Pori 72).
Prvního vrcholu Padrůněk dosáhl ve své kariéře poté, kdy přišel do Jazz Q Praha kytarista František Francl se svou ženou, zpěvačkou J.Duggan. V té době se však skupina začíná uplatňovat i v zemích zlých kapitalistů, kam ovšem Vláďa kvůli minulosti svého otce jezdit nesměl a při každém turné musel být totiž vystřídán....
Další významnou skupinou kariéry V. Padrůňka se posléze stává Energit, kde se potkává s Ivanem Khuntem, Ernem Šedivým a opět s Lubošem Andrštem. Tato skupina však nevydržela dlouho odolávat nástrahám mocenského aparátu - Šedivý s Khuntem končí v emigraci a Padrůněk se na podzim 1974 spojuje s V. Mišíkem, se kterým zakládá ETC.
V průběhu roku 1975 se skupina rozehrála do bezvadné formy natolik, že si dokonce vymohla svou kvalitou nahrávací frekvence pro premiérové album, které vydal Supraphon v roce 1976...

Energit 1974 Kvartet Hrubý, Vondrák, Jelínek a Padrůněk natočila také v přibližně stejné době několik instrumentálních skladeb, byly to především skladby Mlýn a Padrůňkova kompozice Touha, která je dodnes Jazzrockovými odborníky hodnocená jako jedna z nejlepších skladeb svého druhu u nás. Obě tyto skladby byly rovněž vydány později... Mlýn na 2 EP Jiří Jelínek IN MEMORIAM, ETC 1976 - 1977 a Touha na LP Bazarem proměn. Bezesporu obrovský lidský a hudební vliv měl za dob jeho bůsobení u ETC Jiří Jelínek (viz NN č. 31/93), jehož tragická smrt hluboce poznamenala jeho další životní osudy. Po smrti J. Jelínka setrvává Padrůněk u ETC ještě do léta 1978, od nichž posléze odchází a vrací se do Jazz Q, s nimiž natáčí vynikající album HODOKVAS, které je zároveň asi absolutní vrchol této formace.
Začátkem osmdesátých let se k mnoha problémům společenským přidaly také problémy zdravotní( podezření na roztroušenou sklerózu a zúžený páteřní kanál), které však Vladimír eliminoval nadměrným požíváním alkoholu, což z něho začalo doslova dělat přežívající trosku, od které se každý začal odvracet a to pochopitelně včetně M. Kratochvíla - ambiciózního šéfa Jazz Q , který nepohodlného Padrůňka ze skupiny uvolnil.
Ještě na jaře 1981 Padrůněk přijímá nabídku svého někdejšího spoluhráče z Energitu S. Jandy a po čtyři měsíce působí ve skupině Abraxas, Vladimírův zdravotní stav se však natolik zhoršil , že musel tuto skupinu opět opustit a po dobu tří let se na hudební scéně úplně odmlčel.
K jeho hudebnímu vskříšení došlo až v roce 1985, a to zásluhou kytaristy, skladatele a zakladatele skupiny MOBY DICK (od roku 1986 DUX), kterému se podařilo částečně rozbít Padrůňkovu pasivitu k životu a po dobu dalších tří let odvrátit tragédii, ke které Padrůňkův životní postoj směřoval.
V roce 1988 se však musel stáhnout z hudebního světa opět a tentokráte navždy.
Toho posledního bezprizorního období jsem byl také sám svědkem ano svědkem toho, kdy Padrůňka vyhazovali pro jeho odpudivý vzhled z Malostranské kavárny, kdy mu lidé nadávali do alkoholiků a posmívali se mu, že je mrzák, který bez pomoci nepřejde Karlův most. Ano to vše je možné a já to skutečně zažil. Ano skutečně jsem zažil poslední etapu člověka, který vyžíval tak tak se svým invalidním důchodem, zatímco Vladimír Mišík, kterému pomohl se hudebně prosadit postupně tloustl v poslaneckém křesle ČNR a Martin Kratochvíl, který dokázal Padrůňka vždy spíše využít ve svůj prospěch, ve skutečnosti neviděl okolo sebe, a to zvláště poté, co se mu jeho hudební business začal slibně rozvíjet... Nakonec přece jen došlo k té neodvratitelné tragédii, a to 30. 8. 1991, kdy Vladimír Padrůněk umírá.


Autor: Holeček Jan
Zdroj: NN ročník: 0004/001 str.: 015
Vyšlo: 01.01.1994