17.LISTOPAD 2009 - DVACÁTÉ VÝROČÍ REVOLUCE ZVANÉ SAMETOVÁ.

17. listopad v Praze Vždycky je co slavit. Kalendář je plný jmen od Vašků, Pepíků a Aniček, jen na Matyáše, ač prý je jich hodně se zapomnělo, jak jsem si nedávno přečetla postesk na internetu. Na rozdíl od Augustinů kterých prý je jenom osm a svátek v kalendáři mají. Mimo tyto individuální oslavy máme i dny, kdy slavíme hromadně, od Jana Husa po Vánoce a ty dle založení buď narození Ježíše Krista, nebo Dědu Mráze, či Santa Klause, jak vyžaduje folklor politické doby. 17. listopad je svátkem novodobé tradice, kdy dle oficiální verze toho měl lid plné zuby a vyšel do ulic, dle verze neoficiální ( šuškané ) toho měli dost lidé s majetkem v cizích bankách a v představenstvu státních podniků, státní bezpečnost nevyjímaje a vše se odehrálo dle připraveného scénáře. Každopádně k velkým politickým změnám došlo, ke společenským rovněž, k demokratizaci také a o spravedlnosti raději pomlčme. Jsme v podstatě holubičí povahy a naše paměť je odvislá od plného, či prázdného zažívacího traktu. Svobody se člověk nenají, to je pravda svatá a tím se dá zcela logicky kalkulovat i ve volebních programech kandidujících stran do řízení státu. K tomuto kulatému výročí sametové revoluce se vyjádřila i KSČM ústy svého předsedy.

Má k tomu samozřejmě plné právo, neboť je politickou stranou a díky svým příznivcům se zhruba 15 procentním delegováním práva určujícího směrování společnosti i stranou parlamentní. KSČM dle tohoto prohlášení volá ke „složení účtu lidu ČR“ všechny polistopadové politiky, neboť nezvítězila pravda a láska, ale ti, co tvrdou rukou budovali neoliberální kapitalistickou společnost, rozdělení Československa, privatizaci a mají na svědomí nezaměstnanost, a vyvrcholení do současné hospodářské krize.

17. listopad Přiznám se, že z toho jsem tak trochu jelen. Pokud na to stačí mé nevysoké IQ, jsem dosud měla za to, že hospodářská krize je dnes celosvětový problém, o původu a důvodech se lze informovat ve veřejně dostupných materiálech a není v nich zmínka o poťouchlosti našich polistopadových politiků že jsou jejími původci. Jedním z průvodních jevů světové krize je pochopitelně i nezaměstnanost a jednou z cest k jejímu rychlému radikálnímu řešení je samozřejmě opět zestátnění veškerého majetku a právo, respektive jako tomu bylo, povinnost pracovního poměru. V počátku třicátých let minulého století v údobí tehdejší světové hospodářské krize, byla u nás u vesla pravicová vláda a díky Aloisovi Rašínovi, ekonomovi a ministru financí, ( po kterém dnes ani pes neštěkne ), to u nás nedopadlo katastroficky. Což se ovšem nedá říci ve světovém měřítku, třídní boj někde, čistota rasy jinde, z bídy se dá těžit hledáním viníka. Následkem nebyla jen světová válka, ale i dlouhé období rozdělení světa.

U nás po válce po roce 1945 ve velice krátkém období tří let, už žádné pravicové strany nebylo. Čtyři politické strany - komunisté, sociální demokraté, lidovci a národní socialisté, se nám po únoru 1948 shlukly ve strany Národní fronty, sociální demokracie se s KSČ sloučila a s odpadlíky, nepřátelskými, podvratnými živly ve straně národně socialistické jsme udělali monstr proces, kdy celý národ podepisoval petice s žádostí o ortel smrti zrádcům. A potom vládl dlouhá léta„lid“ sám sobě.

Svoboda projevu je jedním ze základních pilířů demokracie. Mají k němu právo všichni, tedy i komunisté, neboť společnost nerozhodla o zákazu komunistické ideologie. I když se sem tam odehrávají lokální bojůvky příkladně na existenci srpu a kladiva na jistém pomníku padlých. Jde se na to šalamounsky – je-li pod památníkem hromadný hrob, emblém zůstane, není-li, bude odstraněn a zůstane jen pomník jako památka na osvobození Rudou armádou v roce 1945.

Ráda bych věřila v posmrtný život a s chutí bych se jako duch jednou v budoucnosti podívala na výklad dějin naší současnosti a zároveň do hluboké minulosti až do středověku, jak tehdejší současnost gumovala pravdu , co zaznamenali historici a co raději vypustili aby se nedostali do problémů.

Nebýt vyjádření předsedy komunistů k dvacátému výročí změny politického systému u nás v těch listopadových dnech roku 1989, přešla bych ono výročí mlčky. Takto jsem však sáhla do svého archivu abych se s vámi podělila o jednu reakci která mně přišla na jeden jediný článek který jsem poskytla a který vyšel v jistém nepravidelném periodiku na jaře roku 2008. V rubrice zaměřené na domov jsem pod názvem „Na pomezí dvou světů dnes“ upřímně pochválila, že zmizely ostnaté dráty na hranicích, že nově budovaná architektura odpovídá rázu šumavské přírody a nikoliv jako bezduché panelové stavby socialismu, že se vrátil život na louky s pasoucími se zdravými dobytčaty a koňmi, že přicházejí žít trvale na Šumavu lidé podnikaví, že pomalu a jistě kraj rozkvétá. Jak se ke mně doneslo, vysloužila jsem si názor jednoho z čelních představitelů subjektu který je vydavatelem onoho periodika „že mě nemá rád, protože píšu proti komunistům“ a obdržela jsem několikastránkový v ruce psaný dopis jako reakci na inkriminovaný článek. Marně jsem se pokusila navázat dialog s jeho pisatelkou, neboť se ukázalo, že neexistuje. Dost pravděpodobně jsem rozčílila širší čtenářskou skupinu a dopis je kolektivní prací. Jeho obsah je nicméně hoden abych se podělila s veřejností jak správně se dívat do zpětného zrcátka, aby náhodou někdo další nenarazil jako já. Pro lepší čitelnost je doslovný přepis dopisu zpracován na počítači.
Iva Sedlářová

Zároveň se omlouvám všem kterých se dotknou urážky těch, kteří zemřeli při nelegálním útěku přes hranice, s hlubokou úctou k památce Milady Horákové, o které pochopitelně v mém článku nebylo ani zmínky.